Ještě v polovině 19. století byla infekce po porodu nebo po operaci běžnou příčinou úmrtí. Během zhruba sta let ale medicína pokročila a zlepšila hygienu, chirurgii a začala užívat cílené léky, které výrazně zvýšily šance na přežití.
První posun začal u jednoduché myšlenky: infekce se může přenášet kontaktem. V 19. století se začalo ukazovat, že nemocniční infekce nejsou nevyhnutelný úděl, ale problém, který má konkrétní příčinu a dá se mu předcházet.
Klíčovou roli zde sehrál porodník Ignaz Semmelweis ve Vídni, který si kolem roku 1847 všiml zásadního rozdílu mezi dvěma porodnickými odděleními. Na jednom pracovali lékaři a studenti, kteří zároveň chodili na pitvy, na druhém hlavně porodní asistentky. Právě na „lékařském“ oddělení byla úmrtnost na horečku omladnic výrazně vyšší. Semmelweis postupně vylučoval běžná vysvětlení a dospěl k názoru, že rozhodující může být kontakt rukou personálu s materiálem z pitevny.
Zlom přišel ve chvíli, kdy propojil tento vzorec s případem úmrtí kolegy po poranění při pitvě. Předpokládal, že na rukou se přenáší infekční materiál z pitevny na rodičky a že samotné opláchnutí nestačí. Proto nařídil důkladné mytí a drhnutí rukou v roztoku chlorovaného vápna, zejména po odchodu z pitevny a před kontaktem s pacientkami.
Efekt byl dramatický: úmrtnost na nejpostiženějším oddělení klesla na zhruba 3 % a i nadále zůstávala minimální. Důležité je, že šlo o období ještě před všeobecným přijetím teorie mikrobů, takže šlo v praxi o vítězství prevence nad tehdejším vysvětlením bez pevného „mechanismu“.
V chirurgii pak změnil praxi Joseph Lister, který prosazoval antiseptické postupy. Z operace se postupně stala kontrolovaná procedura, ne ruleta s infekcí.
Bezpečněji operovat, přesněji diagnostikovat, účinněji léčit
Veřejná demonstrace éterové anestezie v roce 1846 umožnila delší a šetrnější zákroky.
„Pánové, tohle není žádný podfuk,“ řekl po úspěšném zákroku chirurg John Collins Warren.
Krevní skupiny, které Karl Landsteiner popsal v roce 1901, proměnily transfúzi z hazardu ve standardní záchranný postup. A rentgen dal lékařům možnost „vidět“ dovnitř těla bez řezu.
Pak přišly průlomy, které měnily prognózu přímo: inzulin a antibiotika, jejichž význam u penicilinu zdůrazňuje Nobelova ceremonie z roku 1945. Zápal plic, infekce ran nebo sepse přestaly být pro mnoho pacientů automaticky rozsudkem. Vedle toho se rychle rozvíjelo očkování jako prevence.
Epidemiologie a klinické studie: Důkazy místo dojmů
Vedle operačních a laboratorních objevů se ve stejném období zrodila ještě jedna tichá revoluce: měřit, porovnávat a zasahovat podle dat. Klasickým příkladem je londýnská cholera v roce 1854, kdy John Snow zakreslil výskyt úmrtí do mapy a ukázal souvislost s konkrétním zdrojem vody. Dnes byste tomu řekli epidemiologické šetření a vizualizace ohniska, tehdy to ale pomohlo změnit uvažování o šíření nemocí i roli hygieny a infrastruktury.
Zhruba o století později se podobná logika přenesla přímo do testování léčby: který postup opravdu funguje, a který jen vypadá slibně. Za milník se často uvádí kontrolovaná studie streptomycinu u tuberkulózy publikovaná v roce 1948 v BMJ, která proslula mimo jiné důrazem na metodiku a férové porovnání skupin. Od té chvíle se moderní medicína čím dál víc opírala o klinické studie a statistiku, ne jen o autoritu a zkušenost jednotlivce.
Není náhoda, že ve 20. století zároveň prudce vzrostla šance dožít se vyššího věku: významnou roli sehrála kombinace veřejného zdraví, hygieny, očkování a účinné léčby infekcí.