Když začala invaze na Ukrajinu, Německo aktivovalo plán a připravilo se na scénář, o němž si myslelo, že je od konce studené války pohřben: uprostřed sabotáží, špionáže a rostoucího napětí s Ruskem Berlín urychlil tichou transformaci, aby zajistil, že země bude schopna udržet, přesunout a chránit spojenecké síly v jakékoli krizi, která v Evropě vypukne.
Německo koncipovalo takzvaný OPLAN DEU, 1200stránkový utajovaný dokument, který se zrodil v berlínských kasárnách před pouhými dvěma lety, jako operační jádro pro budoucí válku s Ruskem, v níž by se země opět stala velkým strategickým koridorem NATO, v němž musí hladce probíhat bezproblémový pohyb sil, zásob a posil i pod extrémním tlakem.
Související článek
Hovoříme o plánu, v němž se předpokládá, že přístavy, řeky, dálnice, mosty a železnice by měly přesunout na východ až 800 000 spojeneckých vojáků, koridor s logistickou přesností nevídanou od dob studené války, a to v situaci, kdy vlastní ruská invaze na Ukrajinu vrátila myšlenku „celospolečenské obrany“ a kdy špionáž, sabotáže a narušení vzdušného prostoru naznačují, že Moskva by mohla jednat před očekávaným rokem 2029.
Skutečný stav německé infrastruktury působí jako nepříjemné zrcadlo desetiletí přílišného spoléhání na mír a odhaluje strukturální slabiny, které by v případě, že by nebyly napraveny, ohrozily důvěryhodnost jakékoli kolektivní evropské reakce. V roce 1995 si nikdo nemyslel, že rok 2025 bude takový, jaký je.
Problém jde nad rámec fyzického opotřebení: mnohé z nedávných civilních staveb a pozemních komunikací byly koncipovány před 30 lety bez ohledu na požadavky na zatížení, šířku nebo odolnost vůči těžkému vojenskému provozu, což vytváří skrytou mapu křehkých bodů, jejichž správa vyžaduje velmi komplexní inženýrskou, bezpečnostní a územně plánovací analýzu. K tomu se přidává závislost na omezených trasách v přístavech a kritických stanicích, což z jakékoli poruchy nebo nehody činí potenciální strategické úzké místo. Naléhavost spočívá nejen v opravě, ale i v přepracování infrastruktury, která nikdy nebyla zamýšlena jako obranný prvek a nyní musí být začleněna do kontinentální vojenské architektury.
Přizpůsobení společnosti tak zahrnuje koordinaci ministerstev, obcí, veřejných služeb, záchranných služeb a dopravců pod jednotným operačním deštníkem. Nedávné testy ukázaly, jak rychlost reakce, správa městského prostoru, civilně-vojenská interoperabilita a schopnost reagovat na nepředvídané události jsou rozhodujícími faktory pro fungování celé země jako spolehlivého týlu.
Praxe ukazuje, že jakákoli zdánlivá maličkost (značka, špatně řízená křižovatka, absence protokolu o bezpilotním letounu nebo spontánní demonstrace) může vykolejit kadenci konvoje. Proto se každé cvičení stává laboratoří pro odhalování chyb, které nebyly na papíře zřejmé a které si vynucují neustálou revizi postupů, odpovědností a institucionálních návyků.
Stále častější útoky, přerušení kabelů, požáry infrastruktury a tajné sabotážní operace ukazují, že skutečné riziko již nepředstavuje pouze konvenční útok, ale postupné oslabování logistických kapacit prostřednictvím selektivních úderů, jejichž cílem je destabilizace, aniž by formálně překročila práh války.
Tento způsob vyžaduje distribuovaný dohled od elektráren po železniční tunely, přes počítačové systémy a soukromé společnosti, o nichž se nevědělo, že jsou potenciálními cíli. Obtížnost spočívá nejen v neutralizaci sabotáží, ale i v jejich předvídání v prostředí, kde státní a polostátní aktéři operují s taktikou využívající právních mezer, demilitarizovaných zón odpovědnosti a civilních předpisů určených pro období klidu. V tomto šedém terénu se každá administrativní nebo technologická mezera může stát vstupním bodem pro ovlivnění vojenské mobility v rámci NATO.
Německo se nachází uprostřed složité transformace, v níž musí sladit hluboce pacifistickou politickou kulturu s potřebou vybudovat vysoce schopné obranné lešení. Tato křehká rovnováha vysvětluje jak rychlost, s jakou jsou mobilizovány zdroje, tak opatrnost, s jakou je sdělován rozsah tohoto úsilí. Na domácí scéně je to nemalý úkol: připravit obyvatelstvo na napjatý scénář, aniž by to vyvolalo poplach nebo sociální roztržky, a zároveň vytvořit v zahraničí obraz země schopné udržet spojenectví, aniž by se stala provokativním aktérem.
V této souvislosti se jako rozhodující faktor ukazuje čas: každý technický nebo legislativní pokrok soutěží s mezinárodním prostředím, které se vyznačuje nepředvídatelností a kde hranice mezi odstrašením a zranitelností závisí na rychlosti, s jakou Německo dokáže přeměnit svou civilní strukturu v kompetentní nástroj tváří v tvář jakékoli eventualitě.
Úloha NATO a mezinárodní spolupráce
Přeměna Německa ve strategický koridor NATO neprobíhá izolovaně. Pro úspěch tohoto plánu je zásadní mezinárodní spolupráce. NATO jako vojenská aliance poskytuje nezbytný rámec pro koordinaci úsilí v oblasti kolektivní obrany. To zahrnuje integraci systémů protiraketové obrany, zlepšení interoperability ozbrojených sil členských států a provádění společných cvičení s cílem zlepšit připravenost a reakci na krize.
Kromě toho se Německo snaží posílit své vazby s dalšími evropskými zeměmi, jako je Francie a Polsko, aby zajistilo jednotnou reakci na případnou hrozbu. Vzhledem k historické úloze této země v obraně Evropy je zásadní také spolupráce se Spojenými státy. Zásadními prvky této spolupráce jsou společná cvičení a sdílení zpravodajských informací.
Modernizace infrastruktury a příprava na konflikt má nejen vojenské, ale i ekonomické důsledky. Investice do dopravní a komunikační infrastruktury mohou mít pozitivní vliv na německou ekonomiku, vytvářet pracovní místa a stimulovat hospodářský růst. Představuje však také významné rozpočtové výzvy, neboť výdaje na obranu musí být vyváženy s dalšími národními prioritami, jako je vzdělávání a zdravotnictví.
Německá vláda v posledních letech zvýšila svůj obranný rozpočet v souladu se závazky NATO vydávat na obranu nejméně 2 % HDP. Toto zvýšení výdajů je nezbytné k financování modernizace ozbrojených sil a zlepšení kritické infrastruktury.
Vnímání veřejnosti a politická debata
Změna německé obranné politiky vyvolala významnou debatu na politické úrovni i mezi veřejností. Zatímco některé sektory podporují modernizaci armády jako nezbytné opatření k zajištění národní bezpečnosti, jiné vyjadřují obavy ze zvýšených vojenských výdajů a možného odklonu od pacifistické tradice země.
Vláda se snaží tyto obavy řešit transparentností svých plánů a podporou otevřeného dialogu o národní bezpečnosti. Kromě toho se snažila zapojit do procesu plánování občanskou společnost a zajistit, aby hlasy občanů byly vyslyšeny a zohledněny při rozhodování.
Přeměna Německa ve strategický koridor NATO je komplexní úsilí, které vyžaduje modernizaci infrastruktury, mezinárodní spolupráci a řízení vnímání veřejnosti. Jak země v tomto procesu postupuje, bude pro její úspěch rozhodující rovnováha mezi vojenskou připraveností a zachováním pacifistické kultury. Časem by se Německo mohlo stát vzorem pro ostatní země, které čelí podobným výzvám ve stále nejistějším světě.