Demokracie je dnes v moderním světě vlastně samozřejmostí. I když neustále naráží na nějaké problémy, je to nejsnazší způsob, jak nechat například ve volbách promluvit lid. Tedy ty, které výsledek ovlivní nejvíce. Volební právo ale dříve nebylo samozřejmostí pro všechny, a tak se objevily sufražetky. Ženy, které chtěly mít také slovo a byly za to krutě povražděny.
Od poloviny 19. století se ženy ve Francii a hlavně Anglii začínaly formovat do různých hnutí, která měla za cíl volební právo zrovnoprávnit. Tyto ženy odmítly slepě poslouchat to, co jejich muži upekli, ale chtěly mít slovo v tom, jak bude jejich život vypadat. Název dostaly právě podle anglického suffrage, což je v překladu volební právo.
Ačkoli se dnes většinou mluví o sufražetkách, dříve tak byly označovány jen opravdu radikální bojovnice, které neváhaly sáhnout i k násilí. Sufražistky byly naopak umírněné a cestu ke svým cílům volili poklidnou. Sepisovaly petice, rozšiřovaly své názory a pokojně demonstrovaly.
Související článek
Přelom 20. století
Před koncem 19. století už sice na některých místech ženy volit mohly, musely ale splňovat určité podmínky a nesmělo jít o celostátní volby. Posun to sice byl, ale ne nijak veliký. Řada žen se tak uchylovala k radikálnějším způsobům, jak dát o sobě vědět. Nebály se zvýšit hlas, pokud nedostaly odpovědi. Incidenty s policií pak vedly k potyčkám, které často provázely i plivance do tváří. Ostatně muži, kteří byli v té době u kormidla nestáli o to, aby se jim ženy pletly do práce, a tak jejich obrovské demonstrace ignorovali.
Sufražetky se nehodlaly vzdát a začaly cíleně útočit na ryze mužská místa, jako byly dostihová závodiště či golfová hřiště, zkrátka místa, kam se ženy prakticky nedostaly. Tyto ženy zakládaly požáry, rozrývaly greeny, přestřihávaly telefonní dráty nebo dokonce vytloukaly okna.
Násilí a zase násilí
Cesta žen k volebnímu právu byla tak trnitá, a tak není divu, že se uchylovaly ke stále tvrdším nátlakům. Odvety mužů pak byly také čím dál brutálnější. Demonstrující ženy byly bity a vláčeny ulicemi a zatýkány. Vzpoury i dříve poslušných žen, které vznikaly přímo uvnitř Anglie, vedly muže ke strachu. Neschopnost zkrotit vlastní ženy znamenala ztrátu kontroly nad vším.
Uvězněné ženy neměly nárok na status politického vězně a držely proto mimo jiné protestní hladovky. Vláda nařídila nakrmit je i proti jejich vůli, řada těchto žen tak přišla nejen o zuby, které jim dozorci vylámali, ale i o vlastní důstojnost. Bouřlivé reakce, které toto zacházení vyvolalo, stály za vznikem Zákona o kočce a myši. Sufražetky byly propouštěny z vězení, aby se daly doma do pořádku a následně byly opět zadrženy, aby si odpykaly zbytek trestu. I doma ale byly stále pod dozorem.
Snahy sufražetek poněkud opadly během první světové války, ženy podporovaly své muže v boji a zároveň se zapojovaly do prací, které jim dříve byly zapovězeny. Vzhledem k nedostatku mužů bylo ale nutné ženy nechat pracovat, aby továrny mohly fungovat. Ještě před koncem války ale došlo na Noc teroru.
15. listopadu 1917
Ve vězení ve Virginii se ocitla řada sufražetek a sufražistek, které pokojně demonstrovaly přímo před Bílým domem. 14. listopadu bylo superintendantem nařízeno, že mají být tyto ženy pobity. Některé zůstaly ležet mrtvé tam, kam dopadly ještě dlouho po skončení masakru. Jiné si odnesly trvalé následky po brutálním napadení dozorci.
Teprve o 3 měsíce později, v únoru 1918, získaly ženy volební právo a mohly tak rozhodovat o své budoucnosti stejně jako muži. V listopadu téhož roku už dostaly dokonce možnost být zvoleny. V České republice se ženy mohly k volbám dostavit v roce 1920.