Domestikace psů začala před 11 000 lety – ale místo evoluce jsme je nakonec vyšlechtili k trvalému utrpení. Studie ukazuje, že extrémní rysy moderních plemen jsou výsledek tisíciletí pomalých změn, které jsme přestali vnímat.
Ztratili jsme se ve vztahu ke psům. Stačí vyjít ven do parku, abyste si uvědomili, že v určitém okamžiku jsme začali chovat nemocné vlčí předky, a ne jen domestikované vlky. Jezevčíci trpí problémy se zády, němečtí ovčáci s kyčlemi, dalmatini trpí dnou, mopsi sotva dýchají a angličtí buldoci se musí rodit císařským řezem.
Deformitu jsme normalizovali do té míry, že se stala žádoucí. Psi si nestěžují, neprotestují. V devadesátých letech se na módních molech stala populární heroinová móda, tzv. heroin chic, kostnatý, vyzáblý a bledý vzhled připomínající závislé na heroinu.
Kritici naštěstí udělali „díru do světa“ a móda heroin chic pominula, ale psi nemohou psát sloupky ani vtipné tweety. Nahromadily se nám desítky let špatných rozhodnutí. Možná celá staletí, protože už máme za sebou 200 let intenzivního selektivního šlechtění s cílem vylepšit vlastnosti, které považujeme za žádoucí. A pokud se zamyslíme nad ne tak intenzivním selektivním šlechtěním, můžeme se vrátit o několik tisíc let zpět… nebo i více. Studie zveřejněná v časopise Science totiž nyní naznačuje, že tato šikmá plocha mohla začít mnohem dříve, téměř před 11 000 lety. A jak vědci ze studie vyvozují, již před 7 000 lety existovala velká rozmanitost ras.
„Nejranější fáze domestikace psů jsou stále skryty před zraky a nejstarší psi nám stále unikají,“ říká oxfordský profesor Greger Larson, hlavní autor studie. Aby si tedy vědci na věc posvítili, proskenovali 643 lebek psovitých šelem starých až 50 000 let. Jednalo se o vlky a domácí psy, a to jak moderní, tak pravěké. Dobře zásobená databáze, z níž lze provádět srovnání. A přestože nemůžeme vědět, jak moc se změnila jejich srst a další měkké tkáně, soudě podle kostí, nejstarší exemplář identifikovaný jako pes domácí byl starý 11 000 let a žil v období ruského mezolitu.
Nejstaršímu jedinci v Americe bylo 8 500 let a v Asii 7 500 let, přičemž u všech byly na lebkách patrné jasné domestikační znaky. Vyzdvihují však dobu před 7 000 lety, kdy byla rozmanitost psích lebek již dvakrát vyšší než u moderních vlků a jen poloviční než u dnešních psů. Upozorňují však také na to, že lebeční diverzita pravěkých vlků byla větší než dnes, ale to je zanedbatelný rozdíl. V té době jsme již byli v polovině cesty a váha selektivního šlechtění byla mnohem menší. Vedle toho působily i další faktory změn, jako je adaptace na nové podnebí a na dostupnou potravu, kterou se lidé rozhodli je krmit. Slovy doktorky Carly Ameenové z katedry archeologie a historie v Exeteru: „Rozmanitost mezi psy není jen produktem viktoriánských chovatelů, ale dědictvím tisíců let koevoluce s lidskými společnostmi.“
Korejské přísloví říká, že když pomalu zahříváte hrnec s žábami, nepoznají, že se voda začíná vařit, a v klidu se nechají uvařit. To je třeba samozřejmě brát s rezervou, ale je to příklad toho, jak jsme necitliví k postupným změnám. Něco podobného se stalo i s našimi psími plemeny. Dr. Allowen Evin, spoluautor studie z CNRS, upozornil, že: „Zmenšení velikosti lebky u psů je poprvé zjistitelné v období před 9 700 až 8 700 lety, zatímco nárůst variability velikosti se objevuje přibližně od doby před 7 700 lety„. Zpočátku poměrně rychlá změna, ale tam, kde se objevily nejvíce přehnané rysy, to trvalo tisíciletí. „Moderní psi vykazují extrémnější morfologii,“ pokračuje, „například krátkolebý buldok a dlouholebý borzojed, které se u raných archeologických exemplářů nevyskytují.“
Kdy tedy nastal bod zlomu směrem k deformitě? Na to studie neodpovídá (ani to nepředstírá), ale nějak jsme skončili u šlechtění plemen, jako je bígl se sklonem k epilepsii nebo mops se srdečními potížemi. Možná není důležité ani tak datovat vady, jako spíše je napravit a omezit chovatelské postupy, které nás do tohoto bodu přivedly.