V roce 1991 představila Mazda prototyp malého automobilu, který bylo možné uložit do kufru. Kufr se během několika sekund proměnil v jakousi malou motokáru.
Před několika dny prohlásil Pere Navarro, ředitel DGT, že „jediným způsobem, jak se dostat do měst, bude veřejná doprava“. To jsou slova, která velká část médií použila k prosazení údajných zákazů, o nichž ve skutečnosti nebylo nic řečeno. Odrážejí však jinou bitvu: bitvu o prostor.
Evropská města již léta bojují s automobily a přerozdělují prostor. Dobrým příkladem jsou rozsáhlé pěší zóny, jako například v Barceloně, povinné ZBE ve Španělsku a závazek k cyklistické dopravě v Paříži. Je to však hnutí, které se rodí již desítky let.
Stejné debaty probíhaly před více než 30 lety v Japonsku. Když žijete v extrémně zalidněných oblastech, mít či nemít auto už není otázkou kupní síly, ale toho, jak to může ovlivnit vaše vlastní životní prostředí. Právě tyto otázky, kolik aut by ve městě mělo být a jaké to má důsledky, vedly v Japonsku k zavedení nařízení „Shako Shomeisho“, které vám znemožňuje koupit si auto, pokud nemáte zajištěné parkovací místo. Alespoň v nejrušnějších městech.
V téže souvislosti se zrodily vozy kei, zejména úzké a malé vozy se specifickými předpisy, aby nepodléhaly daním a nařízení „Shako Shomeisho“, které omezuje nákup vozidel. Tento koncept se má opakovat i v Evropě, i když pokud v Japonsku zvítězil, je to proto, že je hluboce racionální, což ne vždy dobře zapadá do evropské představy o automobilu.
V Japonsku triumfuje radikálně racionální přístup, a protože jsou, pokud jde o hospodaření s prostorem, o desítky let napřed, kladli si již v 80. a 90. letech minulého století otázku, jaká řešení mobility by bylo možné v budoucnu vyvinout, abychom se mohli pohybovat v motorovém vozidle a přitom zabírali co nejméně místa.
Devadesátá léta právě začínala a Mazda chtěla najít originální řešení mobility. Při typickém futurologickém cvičení v designových centrech vyhlásila japonská společnost interní soutěž, v níž přijímala návrhy na přelomové vozidlo.
Je velmi pravděpodobné, že vedení, jemuž Yoshimi Kanemoto návrh předložil, již očekávalo, že designér, který vedl projekt Mazda Suitcase Car, přijde s návrhem uvnitř kufru. Dovedeme si však představit, že to nebylo tak, jak očekávali. Protože kufr neskrýval náčrty, konstrukční sady ani studie proveditelnosti. To, co skrýval, bylo právě vozidlo, o které žádali. Kanemotův tým inženýrů přivedl k životu Mazda Suitcase Car, malé tříkolové vozidlo poháněné dvoutaktním motorem. Podvozek? Samozřejmě samotný kufr.
A právě ve stejném kufru, v němž je uloženo skromné vybavení vozidla, se nachází řidič. Nebo spíše pilot. Po sestavení je stejně snadné naskočit a jet na této jakési tříkolové motokáře s řídítky, jejichž součástí je i rukojeť, která slouží k přidávání plynu, stejně jako na motorce.
Prototyp se samozřejmě nedostal do výroby, ale byl příkladem toho, kam až může technologie zajít při miniaturizaci komponentů potřebných k tomu, aby se vozidlo mohlo pohybovat. Sama společnost vysvětluje, že prototyp vznikl jako nápad předvídat, jak budou vozidla vypadat v roce 2020. Pro jeho japonského konstruktéra bychom se pohybovali v kufru Samsonite o rozměrech 57×75 cm, ve kterém by byla ukryta malá motokára s rychlostí 30 km/h. To není vůbec špatný výkon.
Nápad však byl představen i mimo Japonsko. V roce 1992 vyfotografovala agentura Associated Press jednoho z vedoucích pracovníků společnosti uprostřed náměstí Times Square před newyorským autosalonem. Z návrhu samozřejmě nic nebylo, ale Kanemota by se měli zeptat, co si myslí o těch, kteří nyní přejíždějí půl světa, aby nasedli do motokáry, převlékli se za Maria Brosse a projížděli tokijským provozem, jako by zažívali závod Mario Kart.