Evropa čelí systematické kampani hybridní války, která míří na dopravu, energetiku i civilní cíle a záměrně zůstává pod prahem otevřeného konfliktu. Sabotáže, drony a anonymní útočníci testují schopnost kontinentu reagovat – v době, kdy se zároveň zmenšuje americká bezpečnostní opora a roste tlak na evropskou soběstačnost.
Evropa prochází strategickou proměnou, kterou si málokdo dokázal představit, že je možná v tak krátké době. To, co začalo jako řada „špendlíků“ (občasné výpadky proudu, podezřelé požáry, drobné nálety), se stalo uceleným vzorcem: kampaní cílené hybridní války, která již pouze nedestabilizuje, ale záměrně zkoumá hranice toho, co může způsobit, aniž by vyvolala přímou vojenskou reakci.
Zápletka se rozjasnila během července 2024, kdy v logistických centrech ve Velké Británii, Polsku a Německu explodovalo několik balíků DHL, zařízení dostatečně silná na to, aby dokázala sestřelit letadlo, kdyby explodovala za letu.
Související článek
Tato epizoda, kdy bomba pronikla do srdce evropského leteckého systému, znamenala zlom, protože ukázala, do jaké míry je Moskva ochotna zatížit bezpečnost kontinentu, i proto, že odhalila křehkost starého kontinentu, který se ocitá mezi stále agresivnějším Ruskem a Spojenými státy, na jejichž angažovanost už není spolehnutí. Od té doby již Evropa nevnímá hybridní válku jako okrajovou nepříjemnost, ale jako strukturální hrozbu zaměřenou na kritickou infrastrukturu, sociální soudržnost a samotnou strukturu evropských institucí.
Sabotáž „na objednávku“
List Financial Times nedávno uvedl, že ruská kampaň byla zdokonalena do šířky i hloubky. Evropské zpravodajské služby zneškodnily plány na vykolejení vlaků plných cestujících, zapálení nákupních center, poškození přehrad nebo znečištění městských vodních zdrojů. Útoky nejsou ojedinělými improvizacemi: reagují na model sabotáží „gig economy“, v němž mladí lidé naverbovaní přes Telegram, místní zločinci nebo cizinci s povolením k pobytu fungují jako postradatelní pěšáci pro neznámé cíle.
Jsou obtížně odhalitelné, nemožné předvídat a právně nejednoznačné, protože jen zřídkakdy existuje přímé spojení s ruskou rozvědkou, které by umožnilo obvinit je ze špionáže. Případ zmařené železniční sabotáže v Polsku (výbušnina umístěná na trati Varšava-Lublin, kterou dělily vteřiny od toho, aby způsobila masakr) odhalil toto schéma v nejjasnější podobě: neomezený vstup a výstup, financování v kryptoměnách, falešné identity vydané Moskvou a rozptýlený řetězec velení vedoucí ke zprostředkovatelům, jako je Michail Mirgorodskij, nebo dokonce sítě vedené bývalými členy Wagnera.
Každá objevená buňka navíc naznačuje další, dosud neodhalené, a znepokojující nejsou chyby sabotérů (někdy neschopných smazat videa vlastních útoků), ale rozsah, který tento model nabízí Rusku rozhořčenému desetiletími diplomatického vyhošťování a doktrinálně přezbrojenému na předválečné období.
Paralela se studenou válkou
Analytici ISS nedávno připomněli, že archivy KGB a StB (československé rozvědky) odhalují děsivé paralely mezi sabotážními manuály z dob studené války a tím, čeho je Evropa svědkem dnes. Cíle uvedené před desetiletími (vojenské základny, energetická infrastruktura, přehrady, komunikační systémy, doprava) se téměř přesně shodují s cíli z posledních dvou let.
Stejně odhalující je i doktrinální posloupnost: v době míru drobné útoky se zdáním nehody, v předválečných fázích masivní sabotáže, rostoucí tolerované riziko a rostoucí ochota způsobit civilní oběti a v otevřené válce plná aktivace tajných sítí pro smrtící operace.
Zdá se, že Evropa plně vstoupila do přechodné fáze: do předválečné fáze, kdy každý incident funguje také jako ofenzivní průzkum, permanentní cvičení, jehož cílem je odhadnout schopnost reakce Západu, lokalizovat zranitelná místa a využít případných slabin.
Tuto dynamiku ilustruje epizoda neidentifikovaných dronů nad evropskými letišti a vojenskými základnami: laciné nájezdy nejistého původu, které odhalily systémové nedostatky v kontinentální protivzdušné obraně a které díky svému replikujícímu efektu (kopie, hoaxy, hysterie, falešné poplachy) znásobují psychologický a finanční výpadek.
Druhá osa tlaku
Deník New York Times nedávno připomněl další problém pro Evropu: pokud se ruská hrozba vystupňuje, druhou polovinu problému představuje rostoucí odloučení od Spojených států. Poprvé od roku 1945 Evropa vnímá, že Washington není v otázce války a míru jednoznačně na její straně. Trumpova administrativa nejenže tlačí na Kyjev, aby přijal dohodu za podmínek Moskvy, ale také nově definuje Evropu jako podezřelého aktéra, kritizuje demokratickou integritu jejích vlád a slibuje otevřenou podporu evropské krajní pravici.
Výsledkem je bezprecedentní scénář: Rusko, které zintenzivňuje svou hybridní kampaň, Ukrajina, která je téměř zcela závislá na kontinentální podpoře, a Evropa, která musí financovat svou vlastní bezpečnost a zároveň kompenzovat stažení amerických kapacit (satelitů, raket dlouhého doletu, velení a řízení), které nemůže nahradit před rokem 2029, který NATO považuje za konečný termín pro věrohodné odstrašení. Evropští představitelé se rovněž potýkají s vyčerpanými rozpočty, voliči, kteří jsou nepřátelští vůči zvyšování vojenských výdajů, a sílící krajní pravicí, kterou Moskva považuje za strategický multiplikátor.
Peníze, aktiva a politická mina
Vnitřní evropská debata o tom, jak financovat ukrajinský odpor, odráží rozsah výzvy. Udržení Kyjeva v příštích dvou letech bude vyžadovat přibližně 200 miliard dolarů (asi 4,2 bilionu Kč), což je částka, kterou nelze pokrýt bez aktivace 210 miliard eur (asi 5,04 bilionu Kč) ve zmrazených ruských aktivech v Evropě.
Problém? V tuto chvíli jsou spojeny s Belgií, která většinu z nich drží prostřednictvím společnosti Euroclear a obává se odvetných opatření ze strany Moskvy a možného oslabení důvěryhodnosti eura jako bezpečného přístavu. Washington navzdory své strategické nejednoznačnosti rovněž tlačí na to, aby tyto prostředky zůstaly nedotčeny, protože jejich případný návrat je součástí amerického plánu mírové dohody přátelské Rusku.
A přitom bez těchto peněz by Evropa musela koordinovat (mimo rámec EU) kolosální a politicky výbušnou půjčku. Problémy jsou tak hluboké, že Berlín a Paříž začínají připouštět, že toto rozhodnutí předznamená, zda Evropa zůstane relevantním geopolitickým aktérem, nebo se stane „hračkou někoho jiného“.
Co bude dál?
Evropští velitelé uznávají, že i bez Trumpa by se kontinentální obranná architektura musela změnit: Evropa se musí připravit na to, že bude bojovat sama, protože možná nebude mít na výběr. A přesto by byl účet obrovský: větší vojenské výdaje, nové náborové systémy, urychlená válečná reindustrializace a společenský konsensus, který zatím neexistuje.
Paradoxem je, že Evropa považuje Ukrajinu za svou obrannou linii a zároveň si plně neuvědomuje, co znamená ji udržet. Bez skutečného ekonomického tlaku na Moskvu, bez solidních bezpečnostních záruk pro případné urovnání, bez politické vůle podstoupit větší riziko (jak varuje Anna Wieslanderová z Atlantic Council) bude budoucí cena vyšší nebo možná neúnosná.
Možná i proto se zdá, že otázka už není ani tak, zda je Evropa napadena, ale zda je ochotna vzít na sebe to, co obrana obnáší. Neboť, jak sami analytici upozorňují, když se nějaký vzorec pohybuje a chová jako útok, nevypadá to jako útok, ale je to útok.
Je naprosto zřejmé, že Evropa je pod systematickým útokem. Dovolím si tvrdit, že to, co vidíme – od sabotáží v logistických centrech po snahy o vykolejení vlaků – není série náhodných incidentů, ale koordinovaná hybridní válka, vedená Ruskem. Výše zmíněné důkazy jasně ukazují, jak se Kreml snaží testovat naše hranice a zjišťovat, kam až může zajít, aniž by vyprovokoval otevřený konflikt. Co je však alarmující, je skutečnost, že tyto útoky přicházejí v době, kdy se spolehlivost americké bezpečnostní záruky zmenšuje. To staví Evropu do nezáviděníhodné pozice, kde musíme rychle posílit naši vlastní obranu a financovat podporu Ukrajiny. Nejde jen o peníze, jde o politickou vůli a strategickou autonomii. Pokud nezareagujeme razantně a jednotně, budeme i nadále zranitelní.