Je zajímavé, jak slova některých prvních vědců rezonují i dnes. I v případě tak moderních a aktuálních konceptů, jako je umělá inteligence, věda stále hledá cestu vpřed v projevech, jako byl ten, který zazněl před více než 2 300 lety. Někteří se dokonce domnívají, že klíč k dosažení superinteligence strojů spočívá v tom, jak Aristoteles kategorizoval život na Zemi.
Ve snaze vnést pořádek do všeho kolem nás řecký filozof a vědec rozdělil pozemský život na pojmy, jako je to, zda mají krev, nebo ne, nebo zda žijí na souši, nebo ve vodě, ale jeho nejvlivnější kategorizací bylo to, co označil jako rozdělení duše. S dnešním náboženským pojetím to nemá nic společného.
Související článek
Ačkoli se moderní věda z empirických důvodů používání stejného pojmu vyhýbala, současná klasifikace se řídí stejným principem. Ten je nyní podle moderní filozofie klíčem k dosažení umělé superinteligence, která není tak daleko, jak bychom si mohli myslet.
Aristoteles, umělá inteligence a superinteligence
Aristotelovo rozdělení využívalo konceptu duše k rozdělení života do tří kategorií. Na základně pyramidy stála duše rostlin, která umožňovala základní funkce rostlin, tedy výživu a růst. Nad ní se nacházela duše rozumová, vztahující se ke schopnosti vnímat okolí. A konečně, úzce spjatá s člověkem a stojící na vrcholu evoluční pyramidy, byla rozumová duše, která umožňovala inteligenci, vědomí a představivost.
Po opuštění konceptu duše z pochopitelných důvodů se tato myšlenka vyvinula do podoby, kterou dnes známe jako tři stupně vědomí: sentience, sapience a individualita. Zatímco první z nich lpí na vjemech a emocích, které může tělo prožívat, což nám dnes pomáhá chápat složité situace, jako je právní rámec, který chrání práva zvířat, další dva stupně posouvají sentienci o krok dál.
Sapience zvyšuje uvědomění tak, že přesahuje bolest a umožňuje nám reflektovat naše zkušenosti v reakci na ně. Například uvědomění si, že toto je největší bolest, jakou jste kdy cítili, přesahuje tento prvotní pocit. A konečně individualita se posouvá o stupeň výš a představuje uvědomění si toho, kdo jsme a jaké je naše místo ve světě a v našem okolí, což přesahuje vzpomínání na minulost nebo přemýšlení o budoucnosti.
V nedávném rozhovoru filosof Jonathan Birch vysvětlil, že vnímání, tento první stupeň vědomí, je klíčem k pochopení toho, kam AI směřuje. Profesor London School of Economics and Political Science ve své nejnovější knize využívá tento koncept k vysvětlení toho, jak se umělá inteligence pokouší obejít tento evoluční žebříček, a ukazuje tak typ inteligence, který nelze oddělit od umělého konceptu.
Mozek jako superpočítač
Birch vysvětluje, že dosažení výpočetního přídělu v jistém smyslu vytvořilo třetí kategorii v tomto oddělení. Řekněme, že umělá inteligence je na pokraji schopnosti být inteligentnější než člověk, ale dokázala to obejitím senzitivity, která nás evolučně dovedla tam, kde jsme jako lidé.
Dosažení bodu, kdy AI přechází od umělé inteligence k superinteligenci – bez přívlastku umělá -, se jednoznačně týká tohoto konceptu sentience. Něco, co se dnes může zdát přitažené za vlasy, ale podle samotného Birche není tak daleko: „Mohlo by se stát, že k získání nadlidské inteligence potřebujete určitou úroveň sentience. Ani to nemůžeme vyloučit, je to docela dobře možné“.
Filozof a vědec tvrdí, že na rozdíl od představy, že k dosažení sentience je zapotřebí skutečné tělo, může být i tento přístup zastaralý: „Nyní existuje ve filozofii pohled, kterému se říká výpočetní funkcionalismus a který tvrdí, že sentience, sapience a individualita by mohly být jednoduše výpočty, které jsou prováděny místo těla, v němž se nacházejí. A pokud je tento pohled správný, pak je docela dobře možné, že znovuvytvořením výpočtů, které provádí mozek v systémech umělé inteligence, znovuvytvoříme také sentienci.“
Výpočetní teorie mysli, zakotvená v myšlence, že náš mozek je superpočítač, vychází z redukce všeho, co nám prochází hlavou, na sérii výpočtů určených systémem pravidel. Myšlenka, že stroje mohou myslet, nás však nevyhnutelně táhne do další slepé uličky: otázky, do jaké míry je vše, o čem přemýšlíme, skutečně spočitatelné nebo redukovatelné na jedničky a nuly.