Vědci zjistili, že při sledování zranění ve filmu mozek aktivuje oblasti zpracovávající hmat, jako by šlo o vlastní tělo. Studie ukazuje, že naše smysly spolupracují víc, než jsme si mysleli – a že cizí bolest může být překvapivě osobní.
I když necítíme bolest, při pohledu na fyzické zranění ve filmu se mnohým lidem zatočí hlava. Tato reakce vědce mátla, ale nyní ji vysvětlují analýzou toho, jak mozek mapuje to, co vidí, na samotné tělo, čímž „simuluje“ hmatový vjem. Studie zveřejněná v časopise Nature ukazuje, že tento pocit, jako by bolest přeskočila přímo z plátna na kůži, vzniká proto, že mozek nejen pozoruje, ale také simuluje to, co vidí.
Podle vědců z univerzit v Readingu (Velká Británie), Svobodné univerzity v Amsterdamu a Minnesotě (USA) tak mohou filmy a jiné snímky zobrazující zranění aktivovat oblasti mozku, které zpracovávají hmat vysoce organizovaným způsobem. Části mozku, o kterých se původně předpokládalo, že zpracovávají pouze zrak, jsou také organizovány podle „mapy“ těla, což umožňuje, aby to, co vidíme, vyvolalo ozvěny hmatových vjemů.
„Když vidíte, že někoho lechtají nebo bolí, oblasti mozku, které zpracovávají hmat, se aktivují ve vzorcích, které odpovídají postižené části těla“, uvedl hlavní autor práce Nicholas Hedger, kterého citovala University of Reading.
Mozek „mapuje to, co vidíte na svém vlastním těle, a ‚simuluje‘ tak hmatový vjem, i když se vám nic fyzicky nestalo.“ Jde o interakci, která funguje i v opačném směru. Když jdete potmě na záchod, hmatové vjemy pomáhají zrakovému systému vytvořit vnitřní mapu, což podle Hedgera ukazuje, jak naše různé smysly „spolupracují na vytváření uceleného obrazu světa“. Aby vědci ukázali, jak je možné, že hmat je aktivován pouze vizuálními informacemi, vyvinuli nové metody analýzy mozkové aktivity 174 lidí při sledování filmů, jako jsou „The Social Network“ a „Inception“.
Vědci zjistili, že oblasti mozku, o kterých se tradičně předpokládá, že zpracovávají čistě vizuální informace, vykazovaly vzorce, které odrážely pocity v těle diváka, nejen to, co se objevilo na obrazovce. Tyto vizuální oblasti obsahují „mapy“ těla podobné těm, které se obvykle nacházejí v oblastech mozku zodpovědných za zpracování hmatu, což znamená, že „mechanismus“ používaný mozkem ke zpracování hmatu je „zabudován“ v našem vizuálním systému, vysvětluje prohlášení.
Studie zjistila dva způsoby, jak tyto mapy těla odpovídají vizuálním informacím. V dorzálních (vyšších) oblastech zrakového systému odpovídají tomu, kde se věci objevují v našem zorném poli. Části mozku naladěné na vjemy nohou byly naladěny také na spodní části vizuální scény a části obličeje na horní části. Ve ventrálních (dolních) oblastechodpovídají mapy těla sledované části těla bez ohledu na to, kde se ve vizuální scéně objevuje. Tato zjištění mohou mít klinické využití a podle Hedgera „mohou změnit naše chápání poruch, jako je autismus“.
Připomněl, že mnoho teorií naznačuje, že vnitřní simulace toho, co vidíme, nám pomáhá pochopit prožitky jiných lidí, a tyto procesy mohou u autistů fungovat odlišně. Tradiční smyslové testy „jsou vyčerpávající, zejména pro děti nebo lidi s klinickými stavy“, ale nyní je možné tyto mozkové mechanismy měřit, zatímco někdo „jednoduše sleduje film, což otevírá nové možnosti výzkumu a diagnostiky“.
Kromě výše uvedeného je důležité poznamenat, že tento jev souvisí s tzv. zrcadlovými neurony. Tyto neurony se aktivují jak tehdy, když člověk vykonává nějakou činnost, tak tehdy, když pozoruje jinou osobu, která ji vykonává. Tento mechanismus má zásadní význam pro empatii a sociální učení, protože nám umožňuje chápat a sdílet emoce a jednání druhých.
Objev zrcadlových neuronů učinila skupina italských vědců v 90. letech 20. století, kteří pozorovali, že určité oblasti mozku opic se aktivují jak tehdy, když vykonávají nějakou činnost, tak tehdy, když vidí, jak ji vykonává jiná opice. Toto zjištění mělo zásadní význam pro pochopení toho, jak se u lidí rozvíjejí sociální dovednosti a empatie.
Tento typ výzkumu má význam i pro oblast virtuální a rozšířené reality. Tyto technologie mohou využít schopnost mozku simulovat zážitky a vytvářet více pohlcující a realistická prostředí. Například v oblasti vzdělávání lze virtuální realitu využít k simulaci situací, které studentům umožní efektivnější prožívání a učení.
Schopnost mozku simulovat hmatové vjemy z vizuálních podnětů je fascinující fenomén, který nám nejen pomáhá lépe pochopit, jak vnímáme svět, ale má také potenciál způsobit revoluci v oblastech, jako je medicína, vzdělávání a technologie.