Snad jednou z věcí, které Japonsku závidíme nejvíce, je jeho kultura a civilizovanost. Ten soubor nepsaných pravidel, díky nimž jsou jeho ulice bez poskvrnky, zatímco japonští občané projevují jinou úroveň toho, co my lidé ze Západu považujeme za idylické, pokud jde o zdvořilost a úctu k ostatním.
Za tímto projevem příkladné lidskosti založené na cti, který v nás vyvolává dojem, že jsme při cestě do Japonska na úplně jiné planetě, se však skrývá zcela jiná realita, která se na stůl dostává jen zřídka. Taková, která kvůli váze, kterou v jejich společnosti nakonec vykazuje, má mezi Japonci dokonce své vlastní jméno. To je případ johatsu a Japonců, kteří se rozhodli zahladit jejich stopy.
Související článek
Fenomén johatsu v Japonsku
Za tím, co by se na této straně rybníka dalo přeložit jako „zmizelý“, se skrývá fenomén, který podle odhadů japonské vlády každoročně postihne asi 100 000 Japonců. Tisíce lidí, kteří se právě kvůli kodexu cti, jenž poznamenává budoucnost jejich společnosti, rozhodnou stát se johatsu, aby zmizeli z veřejného života a nechali za sebou vše.
Důvody, které k této situaci vedou, jsou různé, ale všechny vycházejí ze stejné dichotomie: tváří v tvář strachu, že prožijí zbytek života v hanbě, se johatsu rozhodnou zbavit se všeho, co je pojí s jejich dosavadním životem, opustit rodinu, zaměstnání, nebo dokonce své jméno, aby se v očích vlády stali duchem. Ze dne na den tato osoba přestane existovat, aby začala nový život, který se rozchází se vším, co k tomuto rozhodnutí vedlo.
Je to řešení, které každoročně přijímají tisíce Japonců, když jsou zahlceni pracovním stresem, finančním břemenem podpory rodiny nebo dluhy vzniklými špatnými obchodními rozhodnutími či pochybnými neřestmi v rámci majetku, ale také řešení, které mnoho žen vidí jako alternativu, jak se pokusit uniknout genderovému násilí, které japonská vláda málo a neúspěšně brzdí.
Ačkoli by tato myšlenka mohla být v očích naší kultury mylně interpretována jako způsob útěku od všeho, aby se vzdaly svých problémů, ve skutečnosti je toto rozhodnutí motivováno studem, potřebou uniknout od těch problémů a selhání, které podkopávají model dokonalé společnosti, jímž Japonsko žije. Se zničenou ctí se stát džóhatsu znamená zbavit se tohoto jména a špatné pověsti a pokusit se začít znovu, nebo se v nejhorším případě uchýlit k žebrání ve čtvrtích, kde populace Japonců džóhatsu rok od roku roste.
Další život johatsu
Výsledkem je situace, která je „rybou, která se kouše do vlastního ocasu“. Podle úřadů je počet johatsu roztroušených po Japonsku výrazně vyšší, než odrážejí oficiální údaje, protože kvůli stejnému kodexu cti se mnoho rodin těchto pohřešovaných osob vyhýbá nahlášení jejich zmizení.
Stigma rodinných problémů je zde umocněno stigmatem přiznání, že se jeden z jejich rodinných příslušníků vzdal a opustil je. Stud za to, že mají v příjmení johatsu, znamená, že se při sebemenším podezření, že tento člen odešel z vlastní vůle, rozhodnou neupozornit úřady ze strachu, že se stanou terčem kritiky.
Je to o to skličující, že ve skutečnosti by zjištění, kde se jejich příbuzní nacházejí, mělo být poměrně snadné. Stačilo by zajít do těchto čtvrtí, které se v japonské společnosti staly tabu a zjistit, že jejich příbuzní nyní žijí na hranici chudoby, přičemž se potýkají s mafiemi a využívají toho, co jim některé nevládní organizace dodávají do oblasti, aby jim pomohly vyjít s penězi. Prostě se rozhodnou to nedělat a potlačit to hned v zárodku.
Jak někteří z těchto johatsu řekli deníku New York Post, jedinou cestou pro drtivou většinu z nich, kteří nejsou schopni obnovit svůj život pod jiným jménem, je prostě přežít: „Tady vidíte lidi na ulici, ale oni sami vědí, že přestali existovat. Náš útěk ze společnosti byl naším prvním zmizením. Teď čelíme druhému: tady se necháváme postupně umírat“.