Jak to, že si z raného dětství nic nepamatujeme? Našli jsme pro vás dva zajímavé úhly pohledu. Společně s tvrzením, že někdy ale velmi ranné vzpomínky za zcela specifických okolností mít můžeme. Pamatujte si, co jste zažili jako půlroční, roční nebo dvouletí?
Považujeme za samozřejmé, že malé děti si své první roky nepamatují. Tým vedený Tomásem Ryanem z dublinské Trinity College zvěřenil v časopise PLoS Biology studii, že zapomínání v útlém věku vyvolávají v mozku buňky známé jako mikroglie.
Tyto specializované buňky imunitního systému se vyskytují jen v mozku, sítnici oka a v míše. Mimo jiné regulují synapse, tedy spoje mezi neurony. Mozek tedy není schopen si pamatovat tak jako dospělý mozek.
Každý věk nese jiný druh vnímání, zkuste si to
Mozek dítěte do druhého roku pracuje v delta vlnách. Je to stav, do kterého se v dospělosti dostáváme pouze v nejhlubším spánku. Režim delta vln je vhodný pro učení a kodování. Není tu žádná kapacita pro kritické myšlení, mozek novorozence nebo rok a půl starého dítěte se věnuje pouze absorbci toho, co zažívá.
Od dvou do čtyř let se mozek vyvíjí a posouvá se k théta vlnám, u dospělých jsou tyto vlny zaznamenány v hypnoze. Děti se soustředí spíše dovnitř, trénují si představivost. Mají často problém oddělit realitu od snu. Už se rozvíjí kritické myšlení, ale stále více vnímají směrem dovnitř.
Až kolem pátého roku se mozku ujímá analytická mysl. Byť stále ještě mají děti potíže s rozlišením reality a snu, schopnost rozlišovat se u nich dále vyvíjí. V sedmi letech se ujímá vlády kritické myšlení a mysl dospívá.
„Co když ty vzpomínky z raného dětství v mozku stále ještě jsou a my si je jen nedokážeme vybavit?“ spekuluje Tomáš Ryan v závěru své práce a vyjadřuje teorii, že to ve skutečnosti pamatujeme, jen mozek zážitky potlačil a uložil pro pozdější použití. S tím lze souhlasit, mnohé vzpomínky si totiž z tohoto raného věku skutečně pamatujeme.
Naštěstí ne všechny. Dokážete si představit, že si přesně pamatujete každý den, kdy jste se vztekali, plakali, něco vám nešlo, rodiče na vás křičeli? Bylo by to k zešílení.
Kdy se mohou vzpomínky z batolecího věku vynořit?
Jsou ale případy, kdy se vzpomínky z miminkovského a batolecího věku vryjí tak důrazně, že si je pamatujeme reálně. V lepším případě si je pamatuje jen tělo.
Příliš ohrožující a stresující prožitky si dítě ještě neumí zpracovat a může je do příštího života s sebou nést v podobě nevysvětlitelných úzkostí a dalších neuróz.
V horším případě si je pamatujeme konkrétně. A pokud později třeba právě ty úzkosti a neurozy řešíme, mohou se vynořit naprosto barvitě. Ačkoliv v závislosti na tom, v jakém období vznikly, mohou mít mlhavou podobu.
Kvalita vzpomínky vypovídá o době, kdy vznikla
Jak již bylo napsáno, někdy mohou být jakoby v mlze, mít nádech „snu, který se zdál“, nebo jakési nereálnosti. Protože právě tak pracoval tehdy náš mozek, právě tak si ukládal. V tomto světle je celkem děsivé, když si uvědomíme, že malé děti žijí v různých typech „snů“ a hlubokého vnímání a jsou tedy velmi zranitelné. Zažijete-li v tuto dobu zanedbávání nebo týrání, vryje se to skutečně hluboko do osobnosti a duše člověka. S těmito vrypy pak pracujete ve chvíli, kdy se vynoří ve formě flashbacků nebo vám úzkosti ničí kvalitu života.
Náhlé znovuprožití traumatu v mysli postiženého člověka se označuje jako flashback. Flashbacky se objevují i v jiné souvislosti, například po užití drog.
Zážitky i z ranného dětství se tak mohou objevit při silném stresu, dlouhodobém vyčerpání, extrémním šoku nebo ve chvíli, kdy se příliš vystavujeme podobné situaci. Týrané ženy mohou mít nevysvětlitelné stavy úzkosti v návaznosti na týrání v raném dětství. Sexuální traumata se často objevují při emočním prožívání současného intimního života.
Výzkum mozku malých dětí a principu ukládání vzpomínek tak může nejen pomoci se zapomínáním v seniorském věku, ale také vylepšit postupy při zpracování posttraumatického stresového syndromu nebo komplexního traumatu vzniklého v dětství. V době, ze které si kritickým mozkem nic nepamatujeme. Ale v době, kdy si pamatuje tělo.