Evropská unie schválila půjčku 90 miliard eur (2,2 bilionu Kč) pro Ukrajinu, která má zemi udržet nad vodou do roku 2026. I když dohoda posiluje Kyjev, zároveň vynechává přímé použití zmrazených ruských aktiv – což pro Kreml znamená vítězství v právní bitvě, aniž by získal zpět kontrolu nad svými penězi.
Evropa konečně dosáhla dohody, která zaručuje financování Ukrajiny na příští dva roky prostřednictvím půjčky ve výši 90 miliard eur ((2,2 bilionu Kč) podpořené společným rozpočtem EU, přičemž toto rozhodnutí bylo přijato po více než 16 hodinách jednání v Bruselu a pod výslovným tlakem, aby se zabránilo finančnímu kolapsu Kyjeva na začátku roku 2026. Tato dohoda představuje nejen ekonomické záchranné lano, ale také politické poselství o jednotě a odhodlání EU podpořit Ukrajinu. V pozadí je jedna myšlenka naprosto jasná: Rusko si vynutilo své „hlasování“.
Pakt přichází ve zvláště choulostivém okamžiku, kdy USA a Rusko postupují v paralelních rozhovorech o možném ukončení války a Trump veřejně vyzývá Ukrajinu, aby přijala rychlou dohodu. Tato jednání situaci ještě více zkomplikovala, neboť jakékoli řešení konfliktu musí zohledňovat nejen zájmy přímo zúčastněných stran, ale také zájmy mezinárodních spojenců Ukrajiny.
Pro evropské představitele není půjčka pouze ekonomickým nástrojem, ale způsobem, jak potvrdit, že EU chce a musí mít vliv na jakýkoli výsledek nejvážnějšího konfliktu na kontinentu za posledních osm desetiletí. Politické poselství je jasné: Evropa nemůže stát stranou, zatímco o budoucnosti Ukrajiny, a tím i o její vlastní bezpečnosti, rozhodují jiní.
Po dlouhé měsíce bylo preferovanou variantou Bruselu využít zhruba 210 miliard eur (5,1 bilionu Kč) zmrazených ruských státních aktiv v Evropě jako zástavu pro rozsáhlou „reparační“ půjčku Ukrajině, což byl vzorec, který umožňoval financování válečného úsilí a fungování ukrajinského státu bez přímého využití peněz evropských daňových poplatníků. Tento plán však na poslední chvíli ztroskotal, a to jako oběť právních, finančních a politických rizik spojených s čerpáním takového kapitálu, zejména, jak jsme včera informovali, pro hrstku zemí. Rusko totiž již podniklo právní kroky, kterými odsoudilo nezákonné zabavení, a s blížícím se rozhodujícím summitem rostly obavy z ekonomické či soudní odvety.
Francie a Itálie, které se nedokázaly semknout kolem využití zmrazených aktiv, vedly pragmatičtější alternativu: čerpání ze společného rozpočtu EU na emisi dluhu na trzích a nasměrování prostředků na Ukrajinu. Výsledkem je dvouletá půjčka, která Kyjevu zaručuje okamžitou likviditu, i když je dražší a méně škálovatelná než původní varianta. Toto řešení odráží konzervativnější, ale také bezpečnější přístup, který se vyhýbá možným právním konfliktům s Ruskem.
V zájmu dosažení konsensu byla rovněž přijata složitá politická architektura: Maďarsko, Slovensko a Česká republika nepřevezmou přímé finanční závazky, což je klíčová podmínka, aby nedošlo k vnitřní blokádě. Přesto byla dohoda prezentována jako minimální, ale nezbytné vítězství. Ukrajina dostane peníze, které potřebuje k přežití, a Evropa se vyhne obrazu totální paralýzy v kritickém okamžiku.
Z Kyjeva Zelenskij dohodu přivítal jako skutečné posílení ukrajinské odolnosti, přičemž zdůraznil jak příchod finančních prostředků, tak skutečnost, že ruská aktiva zůstávají imobilizována. Pro ukrajinského prezidenta je tato kombinace zásadní: krátkodobé finanční zajištění a trvalý strategický tlak na Moskvu. Tento narativ o odolnosti má zásadní význam pro udržení vysoké morálky a sociální soudržnosti na Ukrajině v době nejistoty.
Zelenskyj do poslední chvíle hájil využití zmrazených aktiv z morálních, právních a historicky spravedlivých důvodů, ale tváří v tvář existenčnímu riziku vyčerpání zdrojů přijal kompromis jako menší zlo. EU zase trvá na tom, že Ukrajina by měla půjčku splatit až tehdy, když Rusko zaplatí reparace, což je formulace, která udržuje narativ o ruské odpovědnosti při životě, aniž by zatím překročila hranici přímé konfiskace.
Vysvětlili jsme to včera. V pozadí dohody stál klíčový hráč: Belgie. Tam se nachází většina ruských peněz zmrazených v Evropě, které jsou střeženy prostřednictvím kritických finančních infrastruktur, jako je Euroclear, a propojeny s mechanismy, jako jsou takzvané účty typu C, určené právě k imobilizaci aktiv bez převodu vlastnictví. Brusel požadoval „neomezené“ záruky proti případným ruským nárokům a odvetným opatřením, což je úroveň ochrany, kterou ostatní partneři nebyli ochotni převzít. Tento aspekt dohody zdůrazňuje složitost mezinárodních vztahů a potřebu chránit národní zájmy v rámci evropské spolupráce.
Konečný výsledek, ačkoli je prezentován jako evropský kompromis, se v podstatě shoduje s tím, co bylo v nejlepším zájmu Moskvy: aby její suverénní kapitál nebyl konfiskován nebo použit jako přímá zástava. Rusko ztratí přístup k penězům, ale zachová si základní princip, že tyto prostředky zůstanou formálně jeho vlastnictvím, čímž se vyhne dalekosáhlému právnímu precedentu. Chcete-li, také nepřímo, Evropa zvolila pro sebe nejbezpečnější a zároveň pro Kreml nejméně rušivou cestu.
Celkově dohoda zanechává ambivalentní pocit. Na jedné straně dokazuje, že EU je schopna mobilizovat obrovské zdroje na podporu Ukrajiny a zabránit jejímu finančnímu kolapsu uprostřed války. Na straně druhé opět odhaluje strukturální omezení evropského projektu, pokud jde o rychlá a riskantní zahraničněpolitická a bezpečnostní rozhodnutí. Toto dilema odráží napětí mezi potřebou jednat rychle a realitou byrokratických a politických složitostí v rámci EU.
Ruský plán založený na aktivech sliboval být razantnější a transformační, půjčka krytá společným rozpočtem je konzervativnější, pomalejší a politicky pohodlnější. Vzhledem k tomu, že Washington tlačí na dohodu a Rusko doufá, že získá čas, dala Evropa přednost právní stabilitě a vnitřní soudržnosti před přímou finanční konfrontací s Moskvou. Ukrajina dostává kyslík, který potřebuje. Tento přístup odráží dlouhodobou strategii, která upřednostňuje stabilitu a evropskou jednotu před agresivnějšími opatřeními, jež by mohla mít nezamýšlené důsledky.