Již Aristoteles tvrdil, že lidé jsou politická zvířata, a to z nás dělá společenský druh. Sociolog však tuto teorii dále rozvíjí a tvrdí, že naše genetika nás vede k socialistickému smýšlení.
Za těmito názory stojí Jonathan R. Goodman, cambridgeský sociolog, ve své nejnovější knize Invisible Rivals: How We Evolved to Compete in a Cooperative World.
Podle Goodmana klíč začíná u našich evolučních příbuzných. Například u goril jsou skupiny nespárovaných samců často vedeny agresivními alfa samci. Ti, kteří se páří, někdy žijí ve skupinách samců a samic, ale častěji jde o stereotypní stříbrné hřbety s harémem samic, tedy o skupinu s vlastní hierarchií. Šimpanzi a bonobové také vykazují dominantní hierarchii, přičemž zejména u bonobů je kladen velký důraz na sociální postavení samic.
Ale i přes velké rozdíly v sociabilitě mezi těmito druhy je jedna věc konstantní: tam, kde existuje sociální hodnost, vítězí agresivní dominance. Pokud alfa samec dokáže úspěšně bránit zdroje, ať už jde o území, potravu nebo partnerky, může primátům ve společnosti dominovat. Přístup k více zdrojům se promítá do toho, že má více přeživších potomků než ostatní, což je jediné měřítko evolučního úspěchu podle přírodního výběru.
Související článek
Goodman však tvrdí, že u našich předků, příslušníků rodu Homo, je situace jiná. Výzkumy v oblasti antropologie a primatologie naznačují, že když se u prvních lidí vyvinuly složitější sociální struktury, udělali něco, co u jiných primátů nebylo nikdy pozorováno: domestikovali se.
Jakmile si osvojili kognitivní dovednosti potřebné k výrobě zbraní a inteligenci k vytváření spojenectví, byli schopni bojovat proti dominantům, kteří vládli jejich sociálním skupinám. Primatolog Richard Wrangham z Harvardovy univerzity poukazuje na to, že to zásadním způsobem formovalo lidskou společnost, protože kromě eliminace alfů naši předkové také selektovali proti lidské vlastnosti, kterou jeagresivita.V důsledku toho se lidé stalikooperativnějšími a jejich společnostirovnostářštějšími.
Pokud je tomu tak,jak si alevysvětlit nepopiratelnou a rostoucí nerovnost v dnešních společnostech, kde se obrovské množství moci a peněz koncentruje v malém počtu lidí?
Odpověď spočívá v machiavelismu. Někteří vědci tvrdí, že lidé nejsou od přírody rovnostářští, ale že život v malých, úzce propojených skupinách lovců a sběračů, jak tomu bylo před nástupem zemědělství, potlačil naši tendenci vytvářet hierarchie založené na dominanci. Některé studie zaznamenaly křivku lidského rovnostářství ve tvaru písmene U. Výchozí bod, který se velmi podobal společenským strukturám, jež pozorujeme u jiných lidoopů, je tam, kde jsme opět skončili, přičemž střed písmene U vykazuje krátký flirt se sociální rovností.
Kdyby byla lidská přirozenost plně kooperativní, nebylo by zapotřebí státní kontroly, která by zabránila volnému pohybu.
Jakmile by se lidstvo vymanilo z železného sevření přísných hierarchií dominance vedených alfa samci, úspěch v sociálních skupinách by byl založen spíše na obratnosti v manévrování uvnitř společenství. To vedlo ke vzniku zvláštního typu sociální inteligence nazývané machiavelistická inteligence, která spočívá v mazané manipulaci s ostatními.
V jazyce evoluční biologie tak čelíme dilematu spolupráce: existují situace, kdy je v našem zájmu spolupracovat s ostatními, a jiné, kdy tomu tak není. V důsledku toho byla otevřená rivalita nahrazena tím, co Goodman nazývá „neviditelnou rivalitou“: schopností skrývat sobecké, soutěživé nebo vykořisťovatelské záměry při zachování zdání kooperativní povahy. Jinými slovy, vyvinuli jsme se tak, abychom mohli soutěžit ve světě spolupráce.
Pro lepší pochopení tohoto vývoje směrem ke spolupráci je zásadní podívat se na to, jak rané lidské společnosti hospodařily se zdroji. Podle archeologických studií se společenství lovců a sběračů často dělila o potravu a další základní zdroje, což zajišťovalo přežití skupiny jako celku. Tento typ kooperativního chování mohl být adaptivní reakcí na drsné environmentální podmínky a nedostatek zdrojů, čímž se podpořila kultura vzájemnosti a vzájemné podpory.
Kromě toho hrál klíčovou roli v evoluci lidské spolupráce vznik jazyka. Jazyk umožnil jednotlivcům sdělovat si záměry, koordinovat akce a předávat znalosti, což usnadnilo vytváření složitějších a soudržnějších sociálních sítí. Podle antropologa Robina Dunbara se jazyk mohl vyvinout právě za účelem řízení sociálních vztahů ve stále větších skupinách, což podtrhuje význam spolupráce v lidské evoluci.
Jak se však lidské společnosti zvětšovaly a stávaly se složitějšími, zejména s nástupem zemědělství a soukromého vlastnictví, začala se sociální dynamika měnit. Hromadění zdrojů a soukromého vlastnictví vedlo ke vzniku pevnějších hierarchií a sociálních nerovností. To naznačuje, že ačkoli jsme biologicky předurčeni ke spolupráci, sociální a ekonomické struktury mohou významně ovlivnit, jak se toto kooperativní chování projevuje.
Ačkoli nás evoluce připravila na život v kooperativních společnostech, historické a společenské okolnosti ovlivnily to, jak se tyto tendence projevují v moderním světě. Výzvou dneška je najít rovnováhu mezi naším přirozeným sklonem ke spolupráci a společenskými strukturami, které podporují soutěživost a nerovnost.