Umělá inteligence proměňuje družice z pouhých pozorovatelů v autonomní agenty, kteří analyzují, rozhodují a spolupracují bez zásahu člověka. Vzniká nový orbitální ekosystém – s obrovským potenciálem i novými etickými a bezpečnostními otázkami.
Po desetiletí byly satelity poslušnými očima Země. Byly vypuštěny, dostaly oběžnou dráhu, úkol a jasné instrukce. Taková byla pravidla. To se však mění. Nové satelity už jen nepozorují, ale rozhodují. Díky umělé inteligenci se vesmír začíná plnit stroji, které myslí a jednají samy za sebe, což mnozí inženýři již nazývají „věkem vesmírné inteligence“.
Změna je to hluboká. Dosud trvalo minuty nebo hodiny, než družice zareagovala na příkaz vyslaný ze Země: stáhla se data, inženýři je analyzovali a poslali odpověď. Za tu dobu se mohl lesní požár zdvojnásobit nebo bouře změnit trajektorii letu.
Dnes jsou satelity s umělou inteligencí na palubě schopny zpracovávat snímky v reálném čase, rozpoznávat vzory a činit autonomní rozhodnutí: upravovat svou polohu, měnit kameru nebo upřednostňovat kritické oblasti bez zásahu člověka. Tato revoluce proměňuje nízkou oběžnou dráhu Země: to, co bylo dříve hejnem poslušných strojů, začíná připomínat autonomní ekosystém.
Laboratoř SLAB (Space Rendezvous Laboratory) Stanfordovy univerzity, která je průkopníkem v této oblasti, vyvinula nanosatelity schopné vzájemně spolupracovat bez lidského zásahu. „Příští generace satelitů se naučí spolupracovat autonomně, aniž by byla závislá na lidské kontrole v reálném čase,“ vysvětluje Simone D’Amico, ředitel SLAB a profesor aeronautiky na Stanfordu.
Pushing the boundaries of small spacecraft autonomy 🛰️
— NASA Ames (@NASAAmes) September 23, 2025
NASA’s Starling 1.5+ mission tested software that enabled its four spacecraft to make decisions, coordinate, and operate independently in low Earth orbit.
Advancing this technology paves the way for autonomous spacecraft… pic.twitter.com/hfP4KwGcI4
Tyto systémy jsou založeny na umělém vidění a relativních navigačních algoritmech, které umožňují každé družici „vidět“ své společníky, vypočítat vzdálenosti a koordinovaně upravit svou polohu. Cíl: vytvořit konstelace schopné provádět společná pozorování nebo se dokonce samy sestavit na oběžné dráze bez pozemské pomoci.
Změna není jen technologická, ale i filozofická. Jak zdůrazňuje ESA (Evropská kosmická agentura), autonomie „snižuje latenci a zvyšuje odolnost vůči výpadkům komunikace“, což je zásadní, když signál dorazí za několik sekund nebo minut. V prostředí, kde se počítá každá milisekunda, je provozní nezávislost rozdílem mezi úspěchem a mlčením.
Společnosti jako Satellogic, Planet a ICEYE spolu s projekty NASA a ESA uplatňují tyto principy v pozorovacích misích a misích pro reakci na mimořádné události. Jejich družice mohou identifikovat anomálie životního prostředí, lokalizovat nelegální rybářské lodě nebo odhalovat lesní požáry, aniž by čekaly na pokyny ze Země.
V praxi autonomie družic znamená, že družice může analyzovat obraz požáru, předpovídat jeho postup a přesměrovat další blízké družice, aby rozšířily pokrytí, a to vše bez lidského zásahu. Síť, která se sama organizuje, učí a jedná – zárodek orbitálního mozku.
Tato nová inteligence samozřejmě vyvolává dilemata: do jaké míry by měl satelit rozhodovat bez lidského souhlasu; mohl by v extrémním případě upřednostňovat cíle, které jsou v rozporu s příkazy pozemní kontroly? Úřad OSN pro vesmírné záležitosti (UNOOSA) již diskutuje o potřebě etického rámce pro vesmírnou autonomii. Zdá se však, že tento impuls je nevyhnutelný. Závod není jen o to, jak dobýt vesmír, ale jak ho naučit myslet.
Zavedení umělé inteligence do družic také otevírá dveře k větší efektivitě při správě zdrojů a schopnosti reagovat na mimořádné události. Jedním z příkladů je projekt NASA Earth Observing System Data and Information System (EOSDIS), který využívá družicová data k poskytování kritických informací o přírodních katastrofách v reálném čase, což pomáhá agenturám reagujícím na katastrofy jednat rychleji a přesněji.
Využití autonomních družic může navíc způsobit revoluci ve způsobu monitorování změny klimatu. Díky schopnosti analyzovat data v reálném čase mohou tyto družice odhalit nepatrné změny v životním prostředí a poskytnout tak cenné informace vědcům, kteří zkoumají globální oteplování a jeho dopady.
Rostoucí autonomie družic však vyvolává také obavy o bezpečnost. Existuje riziko, že tyto systémy jsou zranitelné vůči kybernetickým útokům, které by mohly ohrozit jejich provoz nebo umožnit záškodníkům převzít kontrolu nad družicemi. Potřeba zavést důkladná bezpečnostní opatření je kritičtější než kdykoli předtím.
V neposlední řadě má vývoj autonomních družic také ekonomické důsledky. Snížení potřeby lidských zásahů by mohlo snížit provozní náklady, čímž by se vesmírné mise staly dostupnějšími pro země a organizace s menšími zdroji. To by mohlo demokratizovat přístup do vesmíru a umožnit většímu počtu subjektů podílet se na průzkumu a využívání vesmíru.