U nás jsou diskuze na téma spropitné doslova výbušné: Kdo dává, dává. Kdo nedává, je za burana, který neumí ocenit práci obsluhujícího personálu. Jsou však země, kde byste spropitným neskutečně urazili.
V našich končinách bereme spropitné jako téměř povinnost. Mnohé by ani nenapadlo, kdyby toto ocenění práce obsluhy, neukázali i v jiných zemích. Jenže za našimi hranicemi to může být všechno úplně naopak. Je to ponížení personálu takového kalibru, že byste snad museli chodit kanály. Ano, několik takových zemí skutečně je. Tady je dýško vnímáno dokonce jako hrubá urážka.
Odměna ve výši 10 %
Kolik má být správně tato částka navíc? Kolem toho někdy panují neshody, V našich končinách platí nepsané pravidlo 10 až 12 procent z celkové útraty. To je částka, kterou si přičtěte k hodnotě, kterou vám číšník spočetl.
Někdo považuje tzv. „dýško“ za povinnost v každém případě, jiný pouze v případě, že jste byli se službami spokojeni. Že tu bylo něco navíc, co vás potěšilo. Extrémně dobré jídlo, milá obsluha, hezká atmosféra celkově. Desetiprocentní navýšení je pak částkou, která nezruinuje a zároveň dáte najevo své ocenění.
Kdy nedávat a proč je dvacka dobrý kompromis
Protože ho nikdo nedává nám. Říkají. Protože jsme nebyli spokojeni. I to jsou dobré důvody spropitné nedávat. Není to povinnost a vy se nemusíte omlouvat. Prostě zaplatíte částku, která vám byla řečena. Konec, hotovo.
„Spropitné je odměna za dobře odvedenou práci, nikoli povinná daň. Pokud jste byli s obsluhou vyloženě nespokojeni, jídlo bylo špatné a personál neochotný, máte plné právo nenechat žádné dýško. V takovém případě je však fér a konstruktivní sdělit obsluze nebo manažerovi podniku, co konkrétně se vám nelíbilo,“ píše Apetitonline.cz a dodává, že celkem příjemným a nenásilným dýškem může být prostě vždycky 20,- Kč k ceně objednávky. Ušetříte si tím přepočítávání procent.
To oceníte i u jiných služeb, kde se spropitné očekává. Taxík, kadeřnictví, pedikúra, nehty, kurýr, cokoliv dalšího. Není to povinnost, ale výraz ocenění vděčnosti za službu, která vám přišla mimořádně vhod.
Kdybych dávala dýško pokaždé, tak to ztratí své kouzlo. Když ho dám jen tehdy, když mne něco nadchne, mám z toho radost a tu radost přidám i s dýškem.
Když bych ho dávala z povinnosti, stane se z toho otravná povinnost.
Máme jasno. Jak je to ale v jiných zemích?
Jsou ale země, kde je spropitné hrubou urážkou. Jejich úhel pohledu může být zajímavý i pro nás.
Japonsko: „To jsme neodvedli dobrou práci?“
Japonci jsou známí svou precizností a jsou předsvědčeni, že takové ceny, jaké mají, jsou dokonalé. Poskytují poctivý vysoký standard vždy! Pokud dýško dostanou, jsou v rozpacích. To snad jindy neodvedli dobrou práci? Nikdo ho po vás v Japonsku nebude chtít, ale ani ho neočekává.
Čína: „Mám na vás zavolat policii, nebo co?“
Tady je spropitné bráno na úroveň úplatků polici či úřadům. Hrubá urážka. Dokonce v Číně bylo dlouho spropitné zakázáno.
Jižní Korea: „Nevychovanci, příště je sem nepustíme!“
Tady také nepochodíte. Restauraci tím urazíte. Vaše peníze navíc budou odmítnuty a příště se na vás budou dívat skrz prsty. Je to tak neslušné!
Tady skutečně nikdy nedávejte nic navíc.
Zlaté pravidlo: Ověřujte si
Když budete cestovat po světě, je dobré si ověřit, jaké je tam standardní chování v restauracích. Zatímco v USA a většině zemí Evropské unie jde o samozřejmost, jsou země, kde je to skutečně urážlivé.
Tak trochu bohémství
Možná vás napadá, proč se tato částka navíc dává. Rozhodně nemá kořeny v tom, že chceme někomu udělat radost. Spíše si nechcete nechat ublížit. Dýška, tuzéry, diškréce a spropitné se tu objevily ze severu. Počátky se datují do Anglii v době 16. – 17. století.
„Už v sedmnáctém století si hospodští a kavárenští hosté v Anglii přepláceli obsluhu, aby si pojistili její ochotu. Po občanské válce začali do Evropy cestovat Američané a rychle tuto zvyklost převzali. Následováním evropských tradic si tehdy totiž dokazovali vlastní světovost.“
A nám to zůstalo a s tím i okřídlené „dej tam dýško, ať ti tam nenaplivou.“ No vida, že tehdy trefujete hřebíček na hlavičku, možná ani netušíte.