Přestože v mnoha případech zůstává zachována architektura a podstata, místní komunita není příliš nadšená ze způsobu využití.
V Japonsku se formuje neobvyklý fenomén: čínští investoři kupují a renovují historické japonské budovy. Ne všem se však tento zásah líbí. Podle článku v deníku Nikkei tito kupci získávají opuštěné tradiční budovy a přeměňují je na turistické ubytování.
To, co začalo nákupem starých domů v Kjótu, se nyní rozšířilo na buddhistické chrámy a další budovy s velkou kulturní a sentimentální hodnotou. Z těchto nemovitostí se stávají výnosné podniky, což vyvolává obavy místních obyvatel.
Související článek
Architektura je zachovávána, účel ale ne
Výrazným příkladem tohoto trendu je Yuichi Ishikura, který pochází z čínského Fujianu, ale vyrostl v Kjótu. Inspirován studiem ve Spojených státech si Ishikura v roce 2015, ve svých 23 letech, koupil svůj první „machiya“ (tradiční japonský dřevěný dům) za přibližně 10 milionů jenů (1,55 milionu korun).
Tuto nemovitost přestavěl na turistické ubytování a investice se mu vrátila za pouhé tři roky. Od té doby zrenovoval více než 60 podobných nemovitostí, včetně domu Shichikutei poblíž kjótského nádraží, a jeho cílem je stát se největším správcem machiyí v Japonsku.
Some 800 machiya — traditional Japanese wooden townhouses — disappear from Kyoto annually. But an increasing number of immigrants from China are entering the business of refurbishing them. https://t.co/Ic4ZoIyFCe pic.twitter.com/QfvW9gzxfi
— Nikkei Asia (@NikkeiAsia) April 21, 2025
Ishikura není sám. Lee Wendy, restaurátor v Šanghaji, postupuje podle podobného modelu a renovoval 40 mačií. Studie kjótské městské rady ukazuje, že 30 % ubytovacích zařízení s městskou licencí vlastní přibližně 500 zahraničních majitelů, z nichž mnozí jsou Číňané.
Tento trend je zásadní, protože „kjómačije“, architektonické skvosty starobylého japonského hlavního města, rychle mizí, a to tempem asi 800 ročně. Ohrožují je vysoké náklady na údržbu, dědické daně a tlak na výstavbu moderních budov. Zatímco se zdá, že japonští majitelé se tomuto úbytku vzdávají, čínští investoři vidí příležitost tam, kde jiní vidí problém.
Tento fenomén přesahuje rámec bydlení. Ve venkovských oblastech, jako je například Šiso v prefektuře Hjógo, mění majitele i některé buddhistické chrámy, protože chybí náboženští nástupci. Chrám, který po smrti hlavního kněze v roce 2017 koupil čínský státní příslušník, vyvolal místní kontroverzi ohledně neformálního využívání posvátného místa.
Situace dospěla tak daleko, že některé chrámy musely veřejně popřít zvěsti o svém prodeji. Například 800 let starý chrám Džisso-in Monzeki musel otevřeně popřít, že je na prodej poté, co se na čínských sociálních sítích, jako je RedNote, objevily falešné inzeráty zaměřené na potenciální kupce a slibující daňové výhody za koupi náboženského majetku.
Proč má Čína ambice přestavovat Japonsko
Podle Nikkei realitní kanceláře v Ósace potvrdily, že zprostředkovaly prodej církevních nemovitostí hongkongským společnostem a v současné době nabízejí další historické budovy v Kjótu a Naře, což vyvolává obavy z tohoto jevu.
Zájem o koupi tradičních japonských nemovitostí má dva hlavní důvody: kulturní a architektonickou hodnotu, kterou mají pro mnoho čínských občanů (dědictví, které ve své zemi po desetiletích kulturní revoluce a rychlé modernizace těžko hledají), a daňové výhody, které v Japonsku nabízejí, zejména pro náboženské instituce.
To vše se odehrává v širším kontextu čínského vlivu v Japonsku, který začal s vlnami turistů a rozvinul se do toho, co někteří nazývají „chinizací“ celých čtvrtí, kde je více čínského než japonského obyvatelstva, a to i v oblastech, jako je populární kultura. Velkou otázkou pro mnohé je, zda tyto zahraniční zásahy budou respektovat ducha a podstatu toho, co po staletí definovalo architektonickou a duchovní identitu Japonska.
Tato situace navíc odráží širší dilema týkající se globalizace a zachování kultury. Zatímco někteří vidí v těchto investicích způsob, jak zachovat a oživit historické stavby, jiní se obávají, že komerční přístup může rozmělnit autenticitu a kulturní význam těchto míst. V konečném důsledku bude úkolem nalézt rovnováhu mezi ochranou památek a hospodářským rozvojem, která bude respektovat jak japonské dědictví, tak příležitosti, které nabízí cestovní ruch.