Odborníci na klima již několik měsíců spekulují o tom, že emise oxidu uhličitého v Číně, která je největším světovým znečišťovatelem, dosáhly svého vrcholu a začaly svůj růst obracet.
Nyní tento trend potvrdila zpráva Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA), nezávislé organizace se sídlem ve Finsku.
Analýza zveřejněná na internetových stránkách Carbon Brief věnovaných analýze klimatu zjistila, že celkové emise oxidu uhličitého v Číně v prvním čtvrtletí roku 2025 klesly o 1,6 % ve srovnání se stejným obdobím loňského roku.
Již vsrpnu 2024 studie Institutu pro politiku Asijské společnosti (ASPI) ukázala, že emise CO₂ v Číně během čtvrtletí od dubna do června téhož roku klesly o 1 procento ve srovnání se stejným obdobím roku 2023.
Související článek
Podle obou zpráv se díky rostoucímu využívání obnovitelných zdrojů energie v Číně daří zastavit desetiletí trvající nárůst emisí uhlíku, pokud se tak již nestalo.
Emise se Číně dařilo snižovat již dříve, ale pouze v době krizí, jako byla pandemie kovidu 19, která zpomalovala ekonomiku země.
Pokud budou čínské emise i nadále klesat, bude to znamenat konec prudkého růstu, který z této země na počátku tohoto století učinil největšího světového emitenta uhlíku.
Roky růstu
Před padesáti lety činil podíl Číny na celosvětových emisích uhlíku méně než 7 %.
Po několika desetiletích rychlého hospodářského růstu, který byl tažen především uhlím, se nyní podílí na celkovém objemu emisí na světě přibližně 30 %.
V roce 2019 již čínské emise překročily emise všech vyspělých zemí dohromady.
Zatímco emise Číny prudce vzrostly, emise dalších předních producentů emisí, jako jsou USA a Evropská unie (EU), začaly klesat, protože jejich ekonomiky se odklonily od energeticky náročné výroby a využívání uhlí k výrobě energie.
Čína dlouho tvrdila, že pouze následuje příkladu bohatších zemí, jejichž dřívější hospodářský rozvoj byl rovněž doprovázen náhlým nárůstem emisí.
Pravdou však je, že Čína byla v posledních letech hlavní hnací silou celosvětového růstu emisí.
Čína byla zodpovědná za prakticky veškerý čistý nárůst globálních emisí v posledním desetiletí,“ uvedl.. Nebýt Číny, svět by stabilizoval své emise již před deseti lety,“ říká Lauri Myllyv, „ale Čína byla v posledních letech hlavním motorem růstu globálních emisí.říká Lauri Myllyvirta, autor zprávy CREA.
Rozsah čínských emisí znamená, že pro úspěch globálních opatření v oblasti klimatu musí Čína tuto trajektorii růstu zvrátit.
Vzestup čisté energie
Podle Myllyvirta je klíčovým důvodem, proč se Číně podařilo zpomalit růst emisí uhlíku, obrovský rozvoj solárních a větrných elektráren a dalších čistých zdrojů energie v celé zemi.
„Čína instalovala více než polovinu solárních a větrných elektráren, které byly v posledních letech vybudovány na celém světě,“ říká.
„Solární kapacita, kterou Čína instalovala v loňském roce, je srovnatelná s kapacitou celé EU; je to ohromující tempo růstu.“
Nově zveřejněné údaje britského energetického think tanku Ember ukazují, že v dubnu větrná a solární energie dohromady poprvé vyrobily více než čtvrtinu čínské elektřiny.
Mezitím elektřina vyrobená z fosilních paliv během prvních čtyř měsíců roku 2025 klesla o 3,6 % ve srovnání se stejným obdobím loňského roku.
To jsou dramatické změny pro ekonomiku historicky závislou na uhlí, poznamenává energetický analytik společnosti Ember Yang Biqing.
„Vláda se stále více dívá na uhelnou energetiku jako na záložní zdroj,“ říká.
Yang podotýká, že údaje v analýze společnosti Myllyvirta neověřil, ale souhlasí s tím, že emise uhlíku v Číně související s energetikou se stabilizují, zejména díky nárůstu obnovitelných zdrojů energie.
Vrchol nebo náhorní plošina?
Skutečnost, že Čína zpomaluje růst emisí, však neznamená, že dojde k trvalému poklesu.
„Mohlo by dojít k velmi předčasnému vrcholu, ale na této úrovni by mohlo dojít k dlouhodobé stagnaci, což není pro opatření v oblasti klimatu příliš přínosné,“ říká Li Shuo z Asia Society Policy Institute (ASPI). Co se stane po dosažení vrcholu, závisí na celé řadě faktorů, a to jak národních, tak globálních.
Podle Liho nestabilita na světovém trhu s ropou způsobená událostmi, jako je válka na Ukrajině, vedla v posledních letech čínské představitele k odhodlání zabezpečit dodávky energie do země.
Obrátili se proto k uhlí, kterého má Čína dostatek. „Pokud budeme svědky dalších geopolitických turbulencí, myslím, že touha po energetické bezpečnosti bude na místě, což bude pro klimatickou transformaci Číny velký problém,“ říká Li.
Christoph Nedopil Wang, ředitel Griffith Asia Institute v Austrálii, však říká, že touha po energetické bezpečnosti má dvojí účinek. Kromě zásob uhlí má Čína celosvětově dominantní postavení v technologiích čisté energie, jako jsou větrné turbíny a solární panely, říká.
„Jakékoli snížení dovozu v důsledku větší závislosti na obnovitelných zdrojích zvyšuje národní bezpečnost Číny,“ říká.
Nedopil Wang také pochybuje, že obchodní napětí s USA a zpomalující se hospodářský růst přimějí čínské představitele stimulovat růst způsobem, který povede k dalšímu zvýšení emisí uhlíku.
Politici v Číně věří, že budoucími tahouny ekonomiky budou relativně nízkouhlíková odvětví, jako jsou informační technologie, biotechnologie, elektromobily a technologie čisté energie, a budou se nejspíše snažit podpořit jejich růst, předpovídá Nedopil Wang.
„Tato odvětví skutečně přesunula těžiště čínské ekonomiky od některých odvětví s vyššími emisemi,“ říká. „Nemyslím si, že Čína je připravena masivně rozšiřovat tato tradiční odvětví, jako je například ocelářství.“
Pokračující klimatické ambice
Všichni citovaní odborníci tvrdí, že Čína drasticky zpomalila růst svých emisí uhlíku, bez ohledu na to, zda se jí již podařilo tento proces zvrátit.
Země však stále stojí před velkou výzvou, pokud jde o splnění jejích mezinárodních závazků v oblasti emisí uhlíku. V rámci Pařížské dohody se Čína zavázala snížit uhlíkovou náročnost o více než 65 % oproti úrovni z roku 2005, přičemž cílovým datem je rok 2030. Uhlíková náročnost měří emise vyprodukované na jednotku ekonomické produkce.
Během pandemie covid-19 se Čína od tohoto závazku výrazně odchýlila, protože v tomto období byla závislá na energeticky náročné výrobě. Pokud tento největší světový producent emisí nesplní svůj hlavní mezinárodní klimatický závazek, bude to pro mnohostranná opatření v oblasti klimatu velká rána.
Nyní je jedinou nadějí Číny na splnění tohoto cíle snížení emisí uhlíku do roku 2030, říká Myllyvirta. Snížení emisí, které jeho analýza identifikovala, je podle něj začátek, ale musí následovat ambiciózní přístup ke stanovení cílů a politiky.
V nadcházejících měsících budou klimatické kroky Číny v centru pozornosti veřejnosti: letos v listopadu se v brazilském Belému uskuteční klimatický summit COP30 a v měsících, které mu budou předcházet, Čína oznámí aktualizovaný soubor cílů v rámci Pařížské dohody.
Tváří v tvář nepřátelství Trumpovy administrativy vůči mnohostranným opatřením v oblasti klimatu se Čína snaží zaujmout pozici globálního lídra v této oblasti.
Na dubnové klimatické konferenci řekl prezident Si Ťin-pching světovým lídrům: „Místo mluvení pro mluvení musíme jednat… musíme naše cíle proměnit v hmatatelné výsledky.“
Je proto pravděpodobné, že se Čína chce vyhnout tomu, aby to vypadalo, že se vzdává cíle intenzity emisí uhlíku, svého hlavního mezinárodního závazku v oblasti klimatu.
Její vedoucí představitelé také možná považují loňský potenciální vrchol emisí za úspěch, který stojí za to obhájit. Li Shuo z ASPI vysvětluje, že čínští představitelé budou své nové klimatické cíle vytvářet s ohledem na celosvětové mínění.