Donald Trump opustil ambivalentní rétoriku a nyní vystupuje jako rozhodný hráč: hrozí raketami Tomahawk a vyzývá Putina k jednání z pozice slabšího. Tato dramatická změna americké strategie signalizuje nový kurz: nátlak místo vyčkávání, výhodné dohody místo solidarity. Ukrajinská válka se tak mění v geopolitické šachy, kde slova mají sílu střel.
Zdá se, že Spojené státy ve všudypřítomné postavě svého prezidenta Donalda Trumpa jsou připraveny invazi na Ukrajinu jednou provždy ukončit. Snaha reprodukovat stejný diplomatický „úspěch“ jako dohoda o Gaze však naráží na dva jaderné problémy: na jedné straně snaha vnutit Rusku urovnání zpochybňuje suverenitu a legitimitu procesu a tlačí Moskvu k reakci. Na straně druhé, možná nebezpečnější, nátlaková kampaň postavená na hrozbě raket dlouhého doletu dramaticky zvyšuje riziko obtížně zvladatelné eskalace.
Od nejednoznačnosti ke vzdoru
Trumpova zahraniční politika vůči Rusku a Ukrajině dlouho kolísala mezi úklonou a zmatkem, směsicí lichotek Putinovi, vágních varování a nesplněných slibů Kyjevu. V posledních týdnech se však něco změnilo.
Trump radikálně změnil svůj diskurz od návrhů, že by Ukrajina měla přijmout územní ztráty, k prezentaci sebe sama jako člověka schopného ukončit válku. To, co začalo jako rétorické gesto v OSN, se změnilo v politický proces, který se snaží upevnit roli USA jako arbitra konfliktu, a to kombinací vojenského tlaku, transakční diplomacie a vypočítavé hrozby.
Související článek
Změna a zlom
Trump, který v minulosti projevoval vůči Putinovi téměř osobní shovívavost, překvapil své spojence i kritiky projevem, v němž označil Rusko za „papírového tygra“ a tvrdil, že Ukrajina může s podporou Evropy a NATO získat zpět celé své území. Tento posun, který oznámil po setkání se Zelenským a Macronem, znamená odklon od jeho tradiční strategie vyhýbání se přímé konfrontaci s Moskvou.
Zdá se však, že za tímto posunem zatím nestojí jasně formulovaná politika, ale spíše kombinace gest: náznaky sankcí, hrozby odvetou a výslovná ochota znovu zavést myšlenku síly jako nástroje vyjednávání. Z někdejší lhostejnosti vůči Kyjevu se stal instrumentální zájem, v němž se mísí rivalita s Putinem a touha demonstrovat mezinárodní vůdcovství.
Tomahawky a ultimáta
Nejviditelnějším symbolem této proměny je slovo, které se začalo opakovat v komuniké Washingtonu: Tomahawk. Trump otevřeně pohrozil, že dodá Ukrajině rakety dlouhého doletu, pokud Putin nebude souhlasit s obnovením mírových rozhovorů, což je ultimátum, které uvedlo Kreml do pohotovosti. Moskva v reakci na to označila tento krok za „kvalitativně novou eskalaci“ a varovala, že nebude schopna rozlišit, zda rakety nesou jaderné hlavice, či nikoli.
I have just spoken with @POTUS – for the second time in two days – and today’s conversation was also very productive.
— Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський (@ZelenskyyUa) October 12, 2025
Yesterday, we agreed on a set of topics to discuss today, and we covered all the aspects of the situation: defense of life in our country, strengthening our… pic.twitter.com/ZVs0cLicIL
Pro Trumpa má však toto oznámení dvojí funkci: posiluje jeho image vyjednavače, který budí respekt, a vyvíjí tlak na Putina, aby neprodlužoval válku, kterou již nemůže vyhrát. Zelenskij zase vidí možnost získání Tomahawků nejen jako vojenský, ale i psychologický nástroj: hrozba jejich použití by stačila k tomu, aby Rusko dotlačila k jednacímu stolu. Samotný fakt, že se o jejich dodávce hovoří, znamená rozchod s opatrností Bidenovy éry, kdy Washington kategoricky odmítal jakékoli akce, které by mohly být považovány za přímou agresi.
Od Gazy k Ukrajině: Vývoz modelu
Částečný úspěch příměří v Gaze nabídl Trumpovi narativ diplomatického vítězství, který se nyní snaží přenést na evropskou frontu. Po osvobození izraelských rukojmí a dosažení dočasného zastavení bojů americký prezident prohlásil, že jeho dalším cílem je „zaměřit se na Rusko“ a ukončit válku na Ukrajině. To, co se zdá být humanitárním krokem, zároveň odpovídá globální strategii změny pozice: ukázat, že Washington dokáže nastolit pořádek na Blízkém východě i v Evropě bez nutnosti nasazení velkých vojenských kontingentů.
Trump tuto novou etapu představil pod klasickým pojmem, který pragmaticky převyprávěl: „mír prostřednictvím síly„. Jde o stejnou logiku, kterou se snaží uplatnit vůči Putinovi (tj. nikoli prostřednictvím smíru, ale věrohodné hrozby). Ukrajina, která dlouhé měsíce předstírala víru v neplodná jednání, aby se vlichotila do přízně Bílého domu, nyní vnímá příležitost: nahradit dialogové stoly dodávkami moderních zbraní, které změní rovnováhu na bojišti.
Vojenská dohoda
Návštěva ukrajinské delegace ve Washingtonu, vedené premiérkou Julií Svyrydenko, tuto novou etapu zpečetila. Vyjednavači přijeli se seznamem zakázek v hodnotě 90 miliard dolarů, včetně protiletadlových systémů Patriot, raket dlouhého doletu a dohod o koprodukci dronů.
Zelenskij se naučil mluvit Trumpovým jazykem: jazykem dohod. Už nejde o to žádat o pomoc ze solidarity, ale nabízet „megaobchody „, které jsou výhodné pro obě strany a prezentují Ukrajinu jako výhodného partnera amerického vojenského průmyslu. Bílý dům zase nepřímo uznal, že rozhovory s Moskvou jsou vyčerpané a že pouze výrazné zvýšení vojenského tlaku může Putina donutit k jednání ze slabosti.
Nový strategický kalkul
Kreml také zažívá bod operační únavy. Jeho územní úspěchy jsou stále marginálnější a sám Zelenskyj to Washingtonu připomněl mapami a čísly: za tisíc dní války Rusko od roku 2022 dobylo sotva necelé jedno procento dalšího ukrajinského území.
Narativ o nevyhnutelném vítězství se vytrácí a zdá se, že Trump to pochopil. Jeho projev, v němž prohlásil, že Ukrajina je „v pozici, kdy si může vzít zpět celou svou zemi v původní podobě„, byl interpretován jako potvrzení tohoto posunu ve vnímání. Jinými slovy: již nejde o udržení zmrazeného konfliktu, ale o urychlení jeho vyústění prostřednictvím technologické převahy a ruského ekonomického kolapsu.
Paradox
Trumpův obrat paradoxně neznamená návrat k liberálnímu idealismu, který po desetiletí určoval zahraniční politiku USA, ale pragmatismus, v němž se mísí zájmy, spektakulárnost a nátlak. Washington neusiluje o obnovu Ukrajiny, ale o ukončení války, která přestala sloužit jeho obrazu moci.
Z tohoto pohledu se zdá, že americký prezident neusiluje o demokratické křížové tažení proti Moskvě, ale spíše o to, aby ukázal, že pod jeho mandátem Spojené státy opět nastolují výsledky. Pokud se Putin podvolí, bude to Trump moci prezentovat jako vítězství své osobní diplomacie, a pokud ne, poslouží vyslání Tomahawků jako důkaz, že byl pevný až do konce.
Od rétoriky k realitě
Změna kurzu USA tak otevírá nový scénář: poprvé od roku 2022 se zdá, že Washington je ochoten použít hrozbu strategických zbraní jako diplomatickou páku. Pokud by se plán uskutečnil, Ukrajina by získala možnost zasáhnout hluboko na ruském území, což je hranice, kterou, jak jsme uvedli, Bidenova administrativa vždy odmítala překročit.
Evropa mezitím vše sleduje s rozpolceností: vítá možnost výsledku, ale obává se eskalace, která by ji zatáhla do přímé konfrontace. A v centru této mocenské hry se Ukrajina neobjevuje jako oběť, ale jako rozhodující aktér, který se naučil vyjednávat s Bílým domem za vlastních podmínek.
Úvahy o budoucnosti
Situace na Ukrajině je nejen diplomatickou výzvou, ale také zkouškou globální rovnováhy sil. Zatímco se USA snaží znovu posílit svůj vliv, Rusko čelí vnitřním i vnějším tlakům, které by mohly nově definovat jeho roli na mezinárodní scéně. Pravděpodobnost vleklého konfliktu nebo mírového řešení závisí na mnoha faktorech, včetně ochoty stran ke kompromisu a schopnosti mezinárodního společenství účinně zprostředkovat.
Trumpovo používání nátlakové diplomacie navíc vyvolává otázky o budoucnosti mezinárodních vztahů. Je zahraniční politika založená na hrozbě a síle udržitelná? Jak budou na tuto strategii reagovat ostatní globální aktéři? To jsou otázky, které budou aktuální i v příštích letech, kdy se svět bude pohybovat ve stále složitějším geopolitickém prostředí.
Cesta k míru na Ukrajině bude nakonec vyžadovat nejen obratná jednání, ale také skutečný závazek k dlouhodobé stabilitě a bezpečnosti. Historie nás poučila, že trvalých řešení se málokdy dosahuje pouze nátlakem a že skutečné globální vedení se měří schopností budovat mosty a podporovat spolupráci.