Robotické rameno v Guggenheimově muzeu mělo jediný úkol: bránit šíření kapaliny. Co ale začalo jako technická ukázka, proměnilo se v hluboce emotivní podívanou, která dojímá dodnes. Přestože šlo jen o algoritmy, lidé v jeho pohybech viděli smutek, zoufalství a boj s osudem.
Možná, že jste na tohle video narazili na internetu i vy: robot, který má za úkol utírat podlahu, byl ze začátku veselý a rád tancoval. Po týdnech a měsících stejné činnosti ale působil smutně a unaveně.
V roce 2016 se v Guggenheimově muzeu v New Yorku objevil nový exponát. Před návštěvníky se začal rozvíjet fascinující a smutný příběh. Jeho podstatu jsme nakousli již v perexu. Nyní se na něj podíváme podrobněji. Zmíněným exponátem bylo robotické rameno podobné těm, které známe třeba z montážních linek. Na jeho konci byla jakási stěrka. V boxu, v němž bylo rameno umístěno, neustále unikala tmavá hydraulická kapalina. Robot měl jediný úkol: stáhnout tuto kapalinu tak, aby se nerozlila po celém boxu. Pokud by k tomu došlo, robot by se deaktivoval. Chcete-li, zemřel by. Jeho konstrukce a software mu přitom umožňovaly sadu různých pohybů.
Související článek
Návštěvníci, kteří přišli do muzea krátce po instalaci, mohli být svědky toho, jak robot využívá veškeré pohyby, které umí, včetně těch připomínající tanec. Pokud se ale do muzea po čase vrátili, nalezli robota mechanicky opakujícího jeden jediný pohyb. Ani ten navíc nemohl zabránit pomalému rozšiřování skvrny a bylo jasné, že robot nakonec svůj boj o život prohraje. Na řadu návštěvníků instalace silně zapůsobila a viděli v ní robotovu tragédii. Přisoudili mu navíc i emoce a změnu pohybů vyhodnotili jako smutek a únavu. U instalace se mohli dočíst, že je pojmenována „Can´t help myself“ neboli „Nemohu si pomoct“.
Touha lidí vidět stroje s lidskými emocemi je zjevně velmi silná. O to ale autorům této instalace, kterými byli čínští umělci Sun Yuan a Peng Yu, nešlo. Vše fungovalo tak, že robot měl předprogramovaných 32 různých pohybů. Tyto pohyby musel využívat tak, aby co nejefektivněji stahoval rozlévající se kapalinu. Zatímco zpočátku mohl pohyby kombinovat, s tím, jak kapaliny přibývalo, musel volit jen ty nejúčinnější.
Pro diváky tak skutečně mohl představovat uvězněnou bytost, která se zoufale snaží o záchranu svého života, ačkoliv je jasné, že nemůže vyhrát. Robot ale ve skutečnosti nebyl jedinou hlavní postavou celého uměleckého počinu. Stejně důležití byli diváci fascinovaní stále se opakujícími pohyby a přitahovaní jeho tragickým osudem. Umělci se ptají: čí osud je vlastně tragičtější? Je to ten robotův nebo ten lidský? Kdo je víc politováníhodný? Robot stvořený člověkem, anebo člověk, který nemůže odtrhnout zrak od jeho předem prohraného boje?
Umělecká instalace měla ještě jednu rovinu. Rozšiřující se skvrna symbolizovala migraci a obecně lidskou svobodu, zatímco robot měl asociovat autoritářské tendence mnohých vlád, které se za každou cenu snaží stanovovat společnosti hranice, které nesmí překračovat. Je to ale lidská touha po svobodě, která nakonec získá navrch. Součástí instalace bylo i plánované vypnutí robota v roce 2019. Jeho osud byl předem zpečetěn, ačkoliv on sám o tom neměl ponětí. Jeho činnost tak byla vlastně zbytečná.
Smutný robot se stal hitem sociálních sítí. Stalo se tak ale ze špatného důvodu. Robot samozřejmě žádný smutek necítil a postupné omezování jeho pohybů bylo logickým vyústěním správného fungování jeho softwaru. Přesto si ale rozhodně zaslouží naši pozornost. Jeho prostřednictvím nám totiž umělci položili otázky, nad kterými se vyplatí zamyslet.