Nová studie spočítala, jak nepravděpodobný byl spontánní vznik života na rané Zemi. Výsledek? Šance byly téměř nulové. Vědci tak volají po novém přístupu k astrobiologii – a možná i přehodnocení samotné definice života.
Jak dobrý je vesmír ve vytváření života a jak dobrá byla naše planeta? Studie naznačuje, že pravděpodobnost spontánního vzniku živé buňky na rané Zemi mohla být mnohem nižší, než jsme si mysleli.
Klasická věda o vzniku života (abiogeneze) se opírala o geologické a chemické důkazy: jednoduché molekuly se spojovaly, rostly a organizovaly a vytvářely první buňky. Většina těchto modelů se však udržovala bez přísného vyčíslení míry nepravděpodobnosti těchto procesů.
Autor studie Robert G. Endres (Imperial College London) použil teorii informace a algoritmickou složitost k odhadu, jak obtížné by bylo sestavit životaschopnou „protobuňku“ v časovém okně rané Země.
Závěr je jasný a znepokojivý zároveň: za rozumných podmínek naráží spontánní sestavení organizovaných biologických struktur s dostatečnou „informací“ pro reprodukci a vývoj na obrovské překážky.
The Math Says Life Shouldn’t Exist: New Study Challenges Origins Theories | https://t.co/fiIPVL78kw
— SciTechDaily (@SciTechDaily1) August 31, 2025
Tuto obtíž vysvětluje několik faktorů. Prvním z nich je entropie: systémy mají sklon k neuspořádanosti. Uspořádání jednoduchých molekul do funkčních struktur vyžaduje překonání protichůdných sil.
K tomu se přidává informační složitost. Sestavení buňky neznamená jen náhodné poskládání molekul, ale uspořádání informací, materiálů a funkcí. Endres to přirovnává k „pokusu napsat článek pro vědecký web náhodným házením písmen“.
Nakonec tu máme časové a historické okno. Ačkoli podle fosilního záznamu vznikl život na Zemi brzy, dostupný čas je při přesném vyčíslení pravděpodobnosti stále omezený.
Znamená to, že život je nemožný? Ne, ale hraničí to s tím. Šance na abiogenezi na dané planetě by byla stejně malá, jako kdybyste trefili stejnou výherní kombinaci v miliardě loterií po sobě nebo vybrali jediný atom v celé galaxii. Podle některých modelů je pravděpodobnost vzniku živé buňky z jednoduchých molekul něco jako jedna ku 10³⁰ až jedna ku 10³⁶ (nebo ještě nižší), což znamená, že kdyby se na každé planetě konala jakási loterie o život, většina výher by zůstala bez vítěze.
Studie netvrdí, že život na Zemi nemohl vzniknout. Tvrdí však: pokud by se tak stalo pouze za pomoci známých náhodných procesů, byla by pravděpodobnost podle současných modelů extrémně nízká.
Studie je varovným signálem: tradiční modely mohou být neúplné a mohou v něm chybět fyzikální nebo chemické jevy, které jsme dosud neobjevili.
K řešení tohoto problému Endres navrhuje využít umělou inteligenci k modelování cest vzniku života a revidovat to, co víme o astrobiologii: nestačí katalogizovat skalnaté planety s vodou. Musíme pochopit, jaká je pravděpodobnost, že tam vznikne a vyvine se buňka: „Život nemusí být schopen prokázat svou vlastní existenci,“ uzavírá.
Hledání života mimo Zemi je fascinující obor, který spojuje astronomii, biologii a chemii. Fermiho paradox, který se ptá, proč jsme navzdory rozlehlosti vesmíru nenašli žádné důkazy o existenci mimozemských civilizací, rezonuje s touto studií: mohl by být život skutečně tak vzácný, že ačkoli existují miliardy planet, jen na několika z nich se život ukrývá?
Navíc hypotéza panspermie, která předpokládá, že život se na Zemi mohl dostat z vesmíru prostřednictvím komet nebo meteoritů, přidává další úroveň složitosti. Tato teorie sice neřeší problém abiogeneze, ale zvyšuje možnost, že život mohl cestovat a usadit se na jiných světech, což zvyšuje pravděpodobnost, že život najdeme i jinde ve vesmíru.
Vědecká komunita pokračuje ve zkoumání těchto otázek, používá pokročilé teleskopy k hledání biologických stop na exoplanetách a vyvíjí laboratorní experimenty k obnovení podmínek na rané Zemi. Pátrání po životě ve vesmíru je vědeckým dobrodružstvím, které nás vybízí k tomu, abychom zpochybnili naše chápání života jako takového a rozšířili si obzory ohledně toho, co to znamená být živý v tak obrovském vesmíru.
