Vše začalo pod záminkou „obchodu s drogami“, ale počet nahromaděných signálů, vojáků a dělostřelectva, které USA přidávají kolem jižního Karibiku, naznačuje, že operace sklouzla do mechanismu strategického nátlaku, který má vynutit urychlené vystěhování bez formální invaze. Kombinace viditelného odstrašování, explicitních hrozeb a přípravy oken pro chirurgickou akci. V pozadí: Venezuela.
Nasazení USA začalo klasickým „bojem proti narkotikům, útokem na rychlé čluny a reaktivací základen pod technickou záminkou“. Tak se stalo, že kumulace gest (B-52 s aktivními odpovídači smykující venezuelský FIR, „lodě duchů“, vrtulníky SOF cvičící u pobřeží a Trumpovo vlastní přiznání, že „si nechce hrát“) má podle všeho jiný účel: zdá se, že poselstvím už není potírání obchodu s narkotiky, ale něco, co se více podobá svržení venezuelského režimu.
Objem prostředků a vojáků Washingtonu, o němž v posledních hodinách informovaly CNN a New York Times prostřednictvím satelitních dat (tisíce vojáků po boku ARG Iwo Jima, tři torpédoborce s řízenými střelami DDG, křižník, ponorka SSN, letouny AC-130J vyzbrojené Hellfire, F-35 v Portoriku, P-8, MQ-9, masivní lety ISR a reaktivace základny Roosevelt Roads) je neúměrné pro pouhý lov narkobaronů, ale nedostatečné pro obsazení Caracas.
Související článek
Podle analytiků je to přesně ta velikost, která umožňuje zasáhnout uzly (velení, radary, doprovod, vnitřní prstence), aniž by „plně vstoupila“ do války, a udržet věrohodný „nízkoprofilový“ vektor eskalace. Hlasy z USA se ve Financial Times shodují: „Je to příliš mnoho na samotný obchod s drogami, ale málo na invazi.“ To, co zbývá mezi tím, je jakýsi kalibrovaný tlak.
Co se týče venezuelských ozbrojených sil, ty jsou sice ochuzeny o údržbu a náhradní díly, ale zdaleka nejsou holé: k dispozici jsou S-300, protiletadlové dělostřelectvo, MANPADS, F-16 a milion příslušníků milicí, které vyvolávají vážné pochybnosti o reputačních nákladech, pokud Washington překročí kinetický práh.
Současně národní velitelé tuší úniky informací a testují loajalitu svých podřízených, podle Timesů střídají obsazení postů a mění doprovod. Vzorec, který prozrazuje vnitřní zranitelnost a očekávání selektivního úderu, každopádně se zdá, že neexistuje žádná důvěra v porážku Spojených států.
Dialektická eskalace s Kolumbií (Trump označil Petra za „drogového bosse„, hrozby omezením financování a cel a rétorická odveta po námořním útoku, při němž zahynul rybář) nově konfiguruje spojenectví, které bylo dosud pro Washington klíčové: totéž, které poskytovalo 80 % zpravodajských informací v oblasti.
Jinými slovy, střet narušuje regionální pilíř právě ve chvíli, kdy se USA nachází na prahu použití síly ve Venezuele, rozšiřuje diplomatickou frontu a snižuje jejich prostor pro trvalé manévrování.
Administrativa Donalda Trumpa mezitím pracuje proti času: tento trvalý postoj v atmosféře válečného konfliktu pravděpodobně nebude možné udržet donekonečna a jakákoli nehoda by mohla urychlit neplánovanou eskalaci.
Navíc se zdá, že Trump nesoustředí operaci na normativní kritéria (volby nebo institucionální záruky), ale spíše na výsledek, který může prohlásit za „vítězství“, což uvolňuje hranice americké rétoriky, ale přitvrzuje podněty pro spektakulární převrat. Vojenští analytici varují, že „přílišné prosazení“ by mohlo bez přechodu rozpoutat vakuum, zatímco opozice kontruje, že venezuelská sociální soudržnost toto riziko snižuje. Rozdíl mezi oběma hypotézami je tedy přesně tím místem, kde dnes působí největší tlak USA.
Současná situace není ojedinělým jevem. Vztahy mezi USA a Venezuelou jsou napjaté již několik desetiletí, zejména od nástupu Huga Cháveze k moci v roce 1999. Chávez prováděl politiku, která zpochybňovala zájmy USA v regionu, například znárodnění ropného průmyslu a úzkou spolupráci se zeměmi, jako je Rusko a Čína. Toto napětí pokračuje i za vlády Nicoláse Madura, který pokračuje v politice svého předchůdce a čelí hospodářským a diplomatickým sankcím ze strany USA.
Karibská oblast je navíc pro USA historicky strategickým bodem vzhledem ke své geografické blízkosti a významu v mezinárodním obchodu. Vojenská přítomnost v Karibiku je stálým prvkem zahraniční politiky USA a nedávné zvýšení počtu vojáků a výzbroje v regionu odráží pokračování této strategie, i když s novým zaměřením na tlak na venezuelskou vládu.
Eskalace napětí se netýká pouze Venezuely a USA, ale má dopady v celém regionu. Sousední země, jako je Kolumbie a Brazílie, situaci pozorně sledují, neboť případný konflikt by mohl mít významné hospodářské a humanitární důsledky. Masová migrace Venezuelanů do sousedních zemí již vyvolala logistické a sociální problémy a ozbrojený konflikt by mohl tyto problémy ještě zhoršit.
Situace v Karibiku je složitou sítí geopolitických, hospodářských a vojenských zájmů. Posilování vojenských sil v regionu je jasným důkazem toho, jak vážně USA berou situaci ve Venezuele, a výsledek této krize by mohl mít trvalé důsledky pro stabilitu regionu.