Ospalost je vždy doprovázena trochou únavy, pocitem těžších víček než obvykle a samozřejmě zíváním. Tento nadměrný nádech vzduchu následovaný mírným výdechem se vždy vyznačoval svou nakažlivostí.
Stalo se to každému z nás: vidíme někoho blízkého zívat a najednou jsme další obětí tohoto nedobrovolného impulsu. To nás samozřejmě vede k úvahám, proč je zívání tak nakažlivé. A vězte, že existuje logická odpověď, která plně zahrnuje náš nervový systém.
Empatie prostřednictvím mozku
Když člověk v našem okolí zívne, ať už na základě nákazy, nebo ze své vlastní podstaty, primární kůra našeho mozku aktivuje několik primitivních reflexů, které jsou zodpovědné za pohyby různých částí těla, včetně čelisti. Ty způsobují, že toto gesto napodobujeme, což vede k tzv. echofenoménu (napodobování slov a činností jiných lidí).
Schopnost zívat není vlastní pouze lidem a jsou jí schopni i jiní živočichové. Ve skutečnosti bylo pozorováno, že primáti, psi a dokonce i ptáci mohou zažívat nakažlivé zívání, což naznačuje, že tento jev má hluboké evoluční kořeny. Zároveň je vědecky dokázáno, že schopnost bránit se zívání je omezená; zívání se nelze vyhnout, ani kdybychom chtěli, natož když je zívání obzvláště intenzivní.
Andrew Gallup je psycholog na Newyorské univerzitě a posledních několik let se věnuje výzkumu vztahu mezi zíváním a „solidaritou“, která kolem něj vzniká. Několik studií naznačuje souvislost mezi nakažlivým zíváním a empatií, ale „výsledky podporující tuto teorii jsou smíšené a rozporuplné,“ říká Gallup.
Kromě empatie: Funkce zívání
Kromě empatie může mít zívání i další funkce. Jedna z teorií naznačuje, že zívání pomáhá regulovat teplotu mozku. Podle této hypotézy pomáhá při zívání proud čerstvého vzduchu ochlazovat mozek, a tím zlepšuje jeho výkonnost. Tuto myšlenku podporují studie, které ukazují, že zívání je častější v teplém než v chladném prostředí.
Další navrhovanou funkcí je, že zívání může sloužit jako sociální signál ke koordinaci skupinového chování. U společenských zvířat, jako jsou primáti, může zívání signalizovat potřebu změny aktivity nebo bdělosti ve skupině. Závěrem lze říci, že ačkoli je zívání každodenním jevem, zůstává aktivní oblastí výzkumu s mnoha nezodpovězenými otázkami. Jeho nakažlivost a možné základní funkce stále fascinují vědce i zvědavce.